Archiv 2004
Bezpečnější svět: Naše společná odpovědnost
Jak reformovat mezinárodní systém, aby byl schopen čelit současným výzvám?
2.prosince 2004 V sídle OSN v New Yorku byla zveřejněna zpráva tzv. Panelu na vsoké úrovni (High Level Panel), nazvaná„Bezpečnější svět: Naše společná odpovědnost“. Tým uznávaných autorit pověřil před rokem generální tajemník Kofi Annan zpracováním návrhů na reformu mezinárodního systému včetně Organizace spojených národů. Cílem je posílit schopnost světa čelit současným výzvám a hrozbám.
Předseda panelu, bývalý thajský premiér Anand Panyarachun, v předmluvě 95 stránkové zprávy prezentuje novou vizi kolektivního systému bezpečnosti. Tým, který na zprávě pracoval více než rok, sestává z 16 bývalých hlav států, ministrů zahraničí a odborníků na bezpečnostní, vojenské, diplomatické i rozvojové otázky. Ve své zprávě se vyslovují pro zachování práva států na sebeobranu, včetně preventivního zásahu, pokud je možnost útoku evidentní. Zdůrazňují, že v případech současných akutních hrozeb zejména terorismu v kombinaci se zbraněmi hormadného ničení musí být Rada bezpečnosti schopna přijímat rozhodnutí dříve, rychleji a přímočařeji než tomu bylo dosud.
Změny, které jsou ve zprávě navrženy, se týkají nejzávažnějších globálních problémů, jako je např. ospravedlnitelnost vojenského zásahu nebo boj proti chudobě a nemocem. Zpráva vychází z předpokladu, že v současném světě globálního obchodu, terorismu a zbraní hromadného ničení je hrozba jakémukoli státu či národu hrozbou všem. Všechny státy proto musí spolupracovat na obraně vlastní bezpečnosti. Přes důraz na kolektivní bezpečnost zpráva konstatuje, že suverénní státy budou i nadále těmi, kdo musí na prvním místě reagovat na současná nebezpečí. Mnohé státy jsou ale příliš slabé a špatně vybavené, aby byly schopny naplňovat svou suverenitu odpovědně.
Svět založený na vládě zákona
Z projevu generálního tajemníka OSN Kofiho Annana
ve Všeobecné rozpravě Valného shromáždění OSN 2004
24. září 2004 Myšlenka „vlády zákona a nikoli lidí“ je téměř stejně stará jako civilizace sama. Na chodbě nedaleko zasedací síně Valného shromáždění OSN je vystavena replika zákoníku krále Chammurabiho, platného před více než třemi tisíci lety v zemi, která se dnes jmenuje Irák. Většina předpisů tohoto zákoníku se nám dnes zdá nepřijatelně tvrdá. Najdeme v něm však právní zásady, které od těch dob uznává – i když jen zřídka realizuje v plném rozsahu – téměř každá lidská společnost. Mimo jiné sem patří právní ochrana chudých, omezování silných, aby nemohli utlačovat slabé, zásada, že zákony jsou schvalovány veřejně a jsou známy všem. Tento zákoník byl mezníkem pro budování řádu, v němž mocní nevytvářejí právo, ale právo vytváří moc. Mnohé ze států zastoupených ve Valném shromáždění může hrdě poukázat na své vlastní základní dokumenty, které jsou na této jednoduché koncepci založeny. Z tohoto prostého principu vychází i Organizace spojených národů.
Vláda zákona ohrožena
Dnes je však vláda zákona ve světě ohrožena. Opakovaně jsme svědky bezostyšného přehlížení zásadních zákonů. Těch, které vyžadují respekt k životu, respekt k civilistům a osobám zranitelným, zejména dětem. Za všechny jen několik výrazných aktuálních případů:
V Iráku jsou chladnokrevně zabíjeni civilisté. Humanitární pracovníci, novináři a další civilní osoby jsou bráni jako rukojmí a barbarsky vražděni. Zároveň jsme byli i svědky nemilosrdného zneužívání iráckých vězňů.
V súdánském Dárfúru jsou stovky tisíc lidí vyháněni z domovů a jejich obydlí jsou ničena. Znásilňování žen je běžnou praktikou a záměrnou strategií. V severní Ugandě jsou mrzačeny děti a zároveň jsou nuceny účastnit se nevyslovitelně krutých akcí. V Beslanu byly děti zajaty jako rukojmí a brutálně zmasakrovány.
V Izraeli se civilisté, včetně dětí, stávají terčem bezohlednosti sebevražedných palestinských útočníků. V Palestině jsme svědky ničení domovů, zabírání půdy a zbytečných ztrát civilistů v důsledku užití nepřiměřené síly ze strany Izraele. Ve všech částech světa pak vidíme pokusy o podobé činy vyvolané propagandou, ať už namířenou proti Židům, muslimům či vůči každému, kdo se odlišuje od svého společenství.
Podobné skutky nemůže ospravedlnit žádná příčina, žádná křivda, ať už je jakkoli pravdivá. Jsou naší hanbou. Skutečnost, že se vůbec ještě vyskytují, je výsledkem našeho kolektivního selhání v respektování zákonů i svých bližních. Musíme vycházet ze zásady, že nikdo nestojí nad zákonem a nikomu nesmí být upírána zákonná ochrana. Každý stát, který prosazuje vládu zákona doma, ji musí respektovat i v zahraničí; a každý stát, který na ní trvá v zahraničí, ji musí prosazovat i doma.
Ano, vláda zákona začíná doma. Příliš často ale selhává. Stále kolem sebe vidíme nenávist, korupci, násilí a vyloučení. Zranitelní se jen těžko domáhají zastání. Mocní manipulují zákony tak, aby si udrželi moc a hromadili bohatství. Do občanských svobod zasahuje dokonce i boj proti terorismu. Ten je určitě nutný, ale ne nezbytně musí omezovat svobody.
Na mezinárodní úrovni potřebují všechny státy, slabé i silné, spravedlivé normy, které všichni musí dodržovat. Soubor takových norem již existuje. Je jedním z úspěchů OSN, že mezinárodní úmluvy a zákony řeší širokou řadu otázek, včetně vzájemného obchodu, terorismu, mořského práva, zbraní hromadného ničení a celé řady dalších. Systém mezinárodních norem má ale nadále řadu nedostatků a trhlin. Příliš často jsou uplatňovány selektivně a prosazovány svévolně. Postrádají účinná opatření, která by ze souboru právních norem učinila efektivní právní systém.
Zákony je třeba uvést do praxe
Často zaznívá názor, že orgány, které mají vynucovací pravomoci, jako například Rada bezpečnosti, ji ne vždy využívají spravedlivě či efektivně. Na druhou stranu ti, kteří se vlády zákona nejhorlivěji dovolávají napříkad v Komisi pro lidská práva, často činí jinak, než sami kážou. Ti, kteří chtějí legitimitu poskytovat, ji musejí sami ztělesňovat. Ti, kteří se dovolávají mezinárodního práva, ho musejí sami respektovat. Respekt vůči zákonům v jednotlivých zemích se zakládá na vědomí, že my všichni můžeme ovlivnit jejich vytváření a uplatňování. Totéž musí platit také v celosvětovém společenství. Žádný stát se nesmí cítit vyloučen. Všichni musejí vědět, že mezinárodní právo se vztahuje na všechny a také chrání legitimní zájmy všech.
Samotný koncept vlády zákona však nestačí. Zákony je nutné prosazovat v praxi. Proti šíření a potenciálnímu použití zbraní hromadného ničení se můžeme nejlépe bránit právě posílením a dodržováním smluv o odzbrojení a ustanovení o jejich kontrole. Dodržováním zákonů můžeme zamezit přístup teroristů k finančním zdrojům i bezpečným útočištím. To je nezbytná součást jakékoli strategie proti terorismu. Oživení vlády zákona a důvěry v jeho nestranné použití je nadějí pro obnovu společností rozvrácených konflikty. Zákony, včetně rezolucí Rady bezpečnosti, jsou nejlepším základem pro řešení dlouhotrvajících konfliktů – na Blízkém východě, v Iráku, i v jiných částech světa. Důsledným dodržováním mezinárodního práva můžeme a musíme dostát své odpovědnosti za ochranu nevinných civilistů před genocidou, zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny. Jak jsem varoval ve Valném shromáždění již před pěti lety, nadřadíme-li státní suverenitu nad tuto odpovědnost, nebo si budeme myslet, že to není naše povinnost, historie nás velmi tvrdě odsoudí.
Dárfúr
Byl jsem vyzván Radou bezpečnosti, abych jmenoval mezinárodní komisi, která prošetří zprávy o porušování lidských práv v súdánském Dárfúru a posoudí, zda došlo ke zločinu genocidy. Urychleně tak učiním. Nesmí to však být považováno za odklad, během něhož zločiny v této devastované oblasti mohou pokračovat. Bez ohledu na právní definici zla, které se tam děje, a musí šokovat svědomí každé lidské bytosti.
Africká unie se velkoryse ujala vůdčí role a odpovědnosti za vyslání pozorovatelů a ochranných sil do Dárfúru. Činí tak i v oblasti politického urovnání, které samo o sobě může přinést mír a bezpečnost do této oblasti. Všichni však víme, že nedávno ustavená AU na vše sama nemůže stačit. Musíme jí proto poskytnout veškerou podporu. Bylo by chybou si myslet, že se Dárfúr týká pouze Afričanů. Oběťmi jsou lidské bytosti, jejichž lidská práva musejí být pro nás všechny posvátná. Všichni musíme udělat vše, co je v našich silách, abychom jim pomohli, a musíme tak učinit okamžitě.
Odstraňování chudoby přináší pozitivní výsledky, situace v nejkritičtějších oblastech světa se ale nezlepšuje
7. září 2004 Generální tajemník OSN zveřejnil svou každoroční zprávu o naplňování rozvojových cílů, které stanovilo zvláštní zasedání OSN v roce 2000 u příležitosti vstupu do nového tisíciletí. Jejím podtitulem by mohlo být: snižuje se počet extrémně chudých, zlepšila se dostupnost vzdělání, došlo také ke zmírnění nemocnosti a hladu.
Ve východní, jižní a jihovýchodní Asii dnes žije o 200 milionů extrémně chudých lidí (těch, kdo mají na živobytí v přepočtu jeden americký dolar nebo méně na den) méně než v roce 1990. Pokrok v potírání extrémní chudoby lze zaznamenat také v severní části Afriky. Školní docházka v základních školách v Jižní Americe a Karibiku, severní Africe i v bývalých sovětských republikách přesáhla 90% dětí. Také hladovění je ve všech regionech světa na ústupu, ne však v takové míře, aby bylo možné do roku 2015 splnit vytýčený cíl snížit počet hladovějících na polovinu. Podle zprávy GT OSN se také zlepšila situace v přístupu k nezávadné vodě.
Přes zřetelně pozitivní vývoj však zpráva OSN současně upozorňuje, že situace v těch nejméně rozvinutých, nejchudších zemích se nejen nezlepšuje, ale v mnohých případech dokonce zhoršuje.
Co se týče situace v otázce míru a bezpečnosti, generální tajemník ve své zprávě upozorňuje, že počet i rozsah mírových operací OSN se dostává na historické maximum. Zlepšuje se tak naděje na řešení konfliktů, systém OSN, který disponuje s omezenými prostředky, to však značně vyčerpává. Generální tajemník upozorňuje, že nároky kladené na organizaci v oblasti udržování míru jsou nejvyšší od roku 1990.
Stažení z pásma Gazy je cestou k míru
Zvláštní koordinátor OSN pro Blízký východ Terje Roed-Larsen informoval Radu bezpečnosti o situaci na palestinských územích
13. července 2004 Zvláštní koordinátor pro Blízký východ a osobní zmocněnec generálního tajemníka Terje Roed-Larsen informoval Radu bezpečnosti o situaci na palestinských územích. Uvedl, že navrhované stažení Izraele z pásma Gazy, bude-li správným způsobem implementováno, je jedinečnou příležitostí pokročit na cestě k míru. Obě strany však dosud neučinily žádný hmatatelný pokrok v naplňování závazků tzv. „cestovní mapy“. V této situaci izraelský premiér Šaron oznámil významnou iniciativu předpokládající stažení izraelských ozbrojených sil z Gazy a části Západního břehu. Ukončení okupace Gazy by bylo nejvýznamnějším krokem k vzájemnému uznání mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny (PLO).
Úspěch této iniciativy vyžaduje splnit klíčové předpoklady na obou stranách. Úkolem Izraele je úplné stažení z pásma Gazy a předání kontroly reformované a reorganizované Palestinské samosprávě, která zajistí spolehlivé bezpečnostní záruky a umožní dohled třetích stran přijatelných jak pro Izrael, tak pro Palestinskou samosprávu. Úkolem Palestinců je neprodlená reforma bezpečnostních sil na základě požadavků „cestovní mapy“, které podrobněji rozpracovává egyptská iniciativa. V sázce je věrohodnost Palestinské samosprávy, jejíž zájmy i zájmy palestinského lidu lze nejlépe hájit ráznými reformními a reorganizačními kroky, které by jí vrátily důvěru, jíž se dřív těšila, zdůraznil Roed-Larsen.
Mezinárodní společenství musí podpořit obě strany. „Připouštím, že by pro nás pro všechny bylo příjemnější navrhnout dokonalý plán, předat ho zainteresovaným stranám a jen sledovat, jak ho v dobré víře plní,“ řekl Roed-Larsen. „Takový luxus si bohužel nemůžeme dovolit. Zbývají nám jen dvě možnosti: bez ustání, trpělivě a neúnavě jednat a snažit se najít východisko z tohoto konfliktu, nebo sedět se založenýma rukama a přihlížet, jak lidé krvácejí. Rozhodnutí je na každém z nás.“
Terje Roed-Larsen řekl Radě bezpečnosti, že od poslední debaty v radě se násilí v regionu nezmírnilo: 61 Palestinců a 7 Izraelců přišlo o život a dalších 580 Palestinců a 71 Izraelců bylo zraněno. Dále uvedl, že pokud obě strany okamžitě nepřijmou kroky k zastavení krveprolití a nevyřeší své rozpory u jednacího stolu, přijde o život mnoho dalších lidí. Od září 2000 bylo zabito 3 499 Palestinců a 949 Izraelců. Více než 34 000 Palestinců a 6 000 Izraelců bylo zraněno. Pokračují demolice domů a uzavírky silnic a cest nadále ovlivňují životy statisíců Palestinců. Opatření omezující svobodu pohybu zůstávají nadále v platnosti a jen občas jsou zmírněna. Řada důležitých kontrolních stanovišť byla uzavřena, což má za následek omezení dopravy mezi palestinskými osadami a ztížení přístupu do Jeruzaléma.
Nezbytnost politického řešení
Události posledních tří let ukazují, že pouze politické řešení může zabránit krveprolití a umožní Palestincům žít normálním životem. Mezinárodní společenství proto přišlo s návrhem mírové „cestovní mapy“, kterou posvětila rezoluce Rady bezpečnosti 1515. Ta zároveň vyzývá obě strany k realizaci navrhovaných opatření. Obě strany se bohužel rozhodly tuto výzvu ignorovat. Potvrzují se tak slova historičky Barbary Tuchmanové, která poukázala na jev patrný v celém průběhu historie, že bez ohledu na dobu či místo, prosazují vlády často politiku, která je v evidentním rozporu s jejich vlastními zájmy.
Palestinská samospráva navzdory četným slibům svého vedení nedosáhla žádného pokroku při plnění klíčového úkolu zakročit proti násilí a teroru. Ani reforma a reorganizace struktury Palestinské samosprávy se neposunula vpřed. Izraelská vláda naproti tomu neučinila žádný pokrok v naplňování závazku okamžitého zrušení osad postavených od března 2001 a zmrazení veškerých osadnických aktivit.
Palestinské reformy jsou zaváděny velmi pomalu. Jediným vysvětlením může být nedostatek politické vůle. Palestinská samospráva se rozhodla letos na podzim uspořádat místní volby. Tento krok by měl vést k vytvoření demokratičtějších místních institucí a sám o sobě je tedy žádoucí. Samospráva však zatím nereagovala na opakované výzvy mezinárodního společenství, aby reformovala svůj volební systém tak, aby byl v souladu s minimálními mezinárodními standardy. Samospráva pověřila přípravou voleb a dohledem nad registrací voličů namísto existující Ústřední volební komise politický orgán. Role komise byla ohrožena rozhodnutím uspořádat paralelní registraci voličů bez nestranného dohledu.
Relativně nejúspěšnějšími reformovanými sektory jsou finance a veřejná správa. V klíčové oblasti reformy bezpečnostních složek však prezident Palestinské samosprávy projevil jen formální a částečnou podporu egyptské iniciativě namířené na reformu bezpečnostních složek v souladu s „cestovní mapou“. Egyptská iniciativa má plnou podporu diplomatického kvartetu (OSN, EU, Spojené státy a Rusko) a je nejlepší a nejspíše také poslední šancí na záchranu zbytků palestinského bezpečnostního potenciálu. Tato reforma je nezbytná k ukončení rostoucího chaosu na palestinských územích, obnovení zákonnosti a pořádku a především k nápravě pověsti Palestinské samosprávy jako důvěryhodného partnera mezinárodního společenství.
Všichni, kdo usilují o mír, opakovaně na veřejnosti i soukromě vyzývají prezidenta Arafata, aby okamžitě přijal opatření k obnově pošramocené důvěryhodnosti samosprávy. Kvartet i partneři z arabského světa se rovněž snaží přispět k realizaci nezbytných reforem: těmi jsou konsolidace všech bezpečnostních služeb do tří hlavních složek a reforma velení bezpečnostních sil spočívající v jejich podřízení jednomu výkonnému ministrovi vnitra, který bude přímo odpovědný premiérovi vybavenému odpovídajícími pravomocemi. Palestinský premiér a kabinet by měli disponovat pravomocemi, které jim umožní provádět nezbytné změny a úkoly zakotvené v palestinském základním právu. Musí být schopni nejen přijímat rozhodnutí, ale také je zavádět do praxe. Zatím bohužel nebyl zaznamenán žádný pokrok tímto směrem.
Skutečnost, že palestinský prezident je uzavřen ve svém sídle v Ramaláhu, kde pracuje za ztížených podmínek, se nesmí stát záminkou k pasivitě a nečinnosti. Pozitivní úmysly palestinského premiéra nedokáží zabránit paralýze struktur a dodržování zákonnosti a pořádku na palestinských územích se dále zhoršuje.
Izraelský přístup v citlivé oblasti osad na okupovaných územích je obdobně frustrující. Jádrem konfliktu je spor o území. Již Mitchellova komise došla k závěru, že rozšiřování osad je hlavním faktorem podkopávajícím důvěru Palestinců v mírový proces a přispívajícím k jeho hroucení. Tvůrci cestovní mapy proto kladli důraz na to, aby Izrael okamžitě zrušil všechna kontrolní stanoviště vybudovaná po březnu 2002 a vyslal tak Palestincům jednoznačný signál, že dochází k zásadní změně postoje. Na základě zlepšování bezpečnostní situace mělo dojít ke zmrazení budování osad, k čemuž však dosud nedošlo .
Roed-Larsen rovněž hovořil o nedávném poradním stanovisku Mezinárodního soudního dvora (ICJ) k výstavbě izraelské separační bariéry. Soud ji shledal nelegální. Nyní je na příslušných orgánech OSN, aby o tomto stanovisku rokovaly a rozhodly o dalších krocích.
Konflikt má dopad také na ekonomiku obou stran a životní podmínky Izraelců a Palestinců. Bolest a utrpení se tak dále prohlubují. V Izraeli dochází k hospodářské recesi, která je často popisována jako nejhorší v izraelské historii.
Naděje do budoucna
Navzdory neutěšené situaci stále existuje naděje. Většina Palestinců (72 procent) je i nadále nakloněna usmíření mezi oběma národy. Drtivá většina z nich (92 procent) podporuje důkladnou politickou reformu Palestinské samosprávy včetně snah mezinárodního společenství přimět samosprávu k přijetí hmatatelných reformních kroků.
Naděje nesvítá jen z průzkumů veřejného mínění, dokládá ji i vývoj na diplomatické scéně. Pokud budou všechny příležitosti využity, může být oživen mírový proces a dosaženo společných cílů: ukončení okupace započaté v roce 1967 a ustavení životaschopného, nezávislého palestinského státu, který může v míru existovat po boku Izraele.
Stažení Izraele
Strany nedosáhly žádného hmatatelného pokroku v naplňování požadavků „cestovní mapy“. V této situaci izraelský premiér Šaron oznámil významnou iniciativu, která předpokládá stažení izraelských ozbrojených sil z Gazy a části Západního břehu a evakuaci všech osad v pásmu Gazy a čtyř osad v severní části Západního břehu. Stažení z pásma Gazy a ukončení okupace tohoto území je v souladu s výzvami po zásadních krocích, které se ozývají již od počátku Šaronova funkčního období. Tato iniciativa je také v souladu s návrhy, které předložil loni v létě generální tajemník OSN.
Někteří Izraelci a Palestinci mají přesto námitky vůči možným dopadům této iniciativy na mírový proces. Jejich obavy sice nejsou zcela neodůvodněné, často však slouží jen jako záminka k nečinnosti. Kdyby bylo stažení správným způsobem provedeno, byla by to jedinečná příležitost nastoupit cestu k míru. Ukončení okupace Gazy by bylo vůbec nejvýznamnějším krokem k vzájemnému uznání Izraele a Oranizace pro osvobození Palestiny (PLO), zdůraznil Roed-Larsen.
Izrael & Libanon a Sýrie
K otázce vztahů mezi Izraelem a Libanonem Roed-Larsen řekl, že ačkoliv na Modré linii přetrvává atmosféra napětí a potenciální nestability, situace je od posledního jednání v Radě bezpečnosti relativně klidná. Izrael však nadále narušuje libanonský vzdušný prostor. V oblasti vztahů mezi Izraelem a Sýrií nebylo dosaženo žádného pokroku. Roed-Larasen vyjádřil naději, že obě země najdou v blízké budoucnosti vhodný způsob, jak obnovit přerušená mírová jednání. To by významnou měrou přispělo k vytvoření atmosféry příznivé pro celou oblast.
Válečné konflikty ohrožují 10 milonů lidí
15. června 2004 Nejvyšší představitel OSN pro humanitární pomoc varoval v Radě bezpečnosti, že je nutné zlepšit ochranu civilistů ve válečných konfilktech. V současné době je na celém světě více než10 milionů lidí ohroženo 20 probíhajícími válkami, řekl včera Radě bezpečnosti Jan Egeland, zástupce generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky. Jan Egeland zdůraznil, že svět zatím příliš v otázce ochrany civilistů nepokročil. Humnaitárním organizacím je často znemožňován přístup do oblastí, kde se díky násilí a válkám značné množství lidí, kteří s konfliktem nemají vůbvec nic společného, ocitá v nouzi.
Válečnou zbraní zůstává sexuální násilí a řada konfliktů jde zcela mimo pozornost mezinárodních médií a vlád členských států OSN, řekl Jan Egeland. Připomněl, že 10. výročí genocidy ve Rwandě je výrazným podnětem k lepší ochraně civilního obyvatelstva v krizových oblastech. V Radě bezpečnosti vyzdvihl, že je zejména znepokojen vývojem situace v súdánském Darfuru a v severní Ugandě, upozornil ale také na neutěšenou situaci v Pobřeží slonoviny, Demokratické republice Kongo, na Haiti, v Kolumbii, Čečensku, Středoafrické republice, Afghánistánu, Iráku, na okupovaných palestinských územích a v Somálsku.
Multilateralismus je v zájmu nás všech
Kofi Annan
10. června 2004 Spojené národy jsou zatím naší nejlepší nadějí na dosažení stability a spravedlivého mezinárodního řádu založeného na všeobecně uznávaných pravidlech. Události minulého roku jakoby toto tvrzení několikrát zpochybnily, poslední vývoj však potvrzuje jeho pravdivost.
Systém založený na pravidlech je v zájmu všech zemí. Platí to zejména dnes, kdy se svět v důsledku globalizace výrazně zmenšil. Významným rysem většiny současných úspěšných společností se stala otevřenost. Ta ale zároveň usnadňuje přístup k vražedným zbraním a komplikuje naše snahy o potírání terorismu. Silní se proto dnes cítí být zranitelní ze strany slabých stejně tak, jako se slabí cítí být zranitelní před silnými.
Zavedení mezinárodně platných a všeobecně dodržovaných pravidel je proto v zájmu všech. Takové uspořádání však může fungovat jedině tehdy, budou-li při jejich určování brány v potaz zájmy a názory různých zemí a budou-li rozhodnutí přijímána společně. V tom tkví podstata multilateralismu a jde o jednu ze stěžejních zásad OSN.
Dnes je toto uspořádání ohroženo trojí krizí, která ohrožuje Organizaci spojených národů jako systém i USA jako vedoucí mocnost světa. V čem tato krize spočívá? Jde o krizi kolektivní bezpečnosti, krizi globální solidarity a krizi předsudků a nedůvěry.
Bezpečností krize
Bezpečnostní krize je nejvíce patrná v Severní Americe, kde se mezinárodní terorismus ukázal být výraznou hrozbou. Všichni jsme znepokojeni šířením zbraní hromadného ničení. Obáváme se, že stávající pravidla pro použití síly nám již neskýtají dostatečnou ochranu, zvláště v době, kdy hrozí propojení terorismu a zbraní hromadného ničení.
Tato krize se vyhrotila minulý rok v souvislosti s diskusí o Iráku. Na jedné straně zaznívaly názory, že vojenské síly má být užito jen jako krajního prostředku sebeobrany – ve chvíli napadení, nebo bezprostředně před ním – nebo z rozhodnutí Rady bezpečnosti. Jiní však argumentovali, že po útocích z 11. září je v některých případech nutno užít sílu preventivně, protože nelze čekat, až někdo získá zbraně hromadného ničení a použije je. To už by bylo pozdě.
Je pravdou, že kombinace globálního terorismu, zbraní hromadného ničení a existence nefunkčních a „neposlušných“ států představuje dosud nevídanou výzvu. Spojené národy nejsou a nikdy neměly být společenstvím sebevrahů. Jaký by to však byl svět, v němž by kterákoli země mohla použít vojenskou sílu bez omezení jakoukoli dohodou, jen na základě vlastního pocitu potenciálního ohrožení?
Jsem přesvědčen, že správný směr dalšího postupu je jasný, ač nebude zdaleka snadné ho v praxi naplnit. Nelze se zříci systému založeného na pravidlech, musíme ho však uzpůsobit novým podmínkám a najít odpověď na několik zásadních otázek: Za jakých podmínek smí mezinárodní společenství legitimně užít sílu formou kolektivního zákroku, aby odvrátilo nové hrozby? Kdo o tom bude rozhodovat? A jak zajistit, aby rozhodnutí byla přijata včas a byla dostatečně účinná?
V loňském roce jsem ustavil tým složený z významných osobností, které jsem pověřil, aby se zamyslely nad možným zefektivněním fungování OSN v době, kdy lidstvo potřebuje světovou organizaci více než kdy dříve. Očekávám, že do konce letošního roku předloží svá doporučení, která, jak doufám, přimějí vlády členských států přistoupit k uvážlivým rozhodnutím. Samy o sobě však takové týmy ani vlády nemohou svět změnit. Kromě dobrých nápadů je potřeba vystavit vlády států tlaku globálně smýšlejících lidí celého světa, kteří mají vize a jsou dostatečně pragmatičtí.
Nejde koneckonců jen o terorismus a zbraně hromadného ničení. Potřebujeme také lepší kritéria k zjišťování a účinnějšímu potírání zločinů proti lidskosti, abychom vyřešili častý problém příliš slabé a opožděné reakce mezinárodního společenství.
Krize solidarity
Jakkoli nahlížíme na otázku Iráku nahlížíme jakkoli, neměli bychom nikdy zapomenout na naplňování základních úkolů, jako je omezování extrémní chudoby, k nimž se členské státy zavázaly na Summitu tisíciletí před čtyřmi roky. Do roku 2015 tak má být snížen podíl obyvatel, kteří nemají přístup k nezávadné vodě, zajištěna základní školní docházka pro všechny děti, děvčata i chlapce, snížena dětska úmrtnost na polovinu a zastaveno šíření HIV/AIDS.
Samozřejmě, že ke splnění mnoha z těchto úkolů musí významnou měrou přispět vlády a obyvatelé samotných chudých zemí. Bohatší státy však musí rovněž sehrát svou nezastupitelnou úlohu. Musí se dohodnout na výši rozvojové a obchodní pomoci a způsobu oddlužení.
Krize předsudků a nedůvěry
Nesmíme připustit, abychom se nechali unést hněvem a chovali se k lidem odlišných kultur a vyznání jako k nepřátelům. Nesmíme vinit islám ani podezírat všechny muslimy, protože teroristické činy ve skutečnosti páchá jen zanedbatelné množství muslimů. Nesmíme připustit, aby se antisemitismus maskoval za projevy odporu vůči izraelské vládní politice, stejně tak nesmíme připustit, aby se jakékoli zpochybňování této politiky umlčovalo poukazem na antisemitismus. Nesmíme ani dovolit, aby se s křesťany v muslimských zemích zacházelo jako s jakousi pátou kolonou západního imperialismu.
Je nutné, abychom chránili lidská práva a vzájemnou úctu. Žijeme v době, kdy se musíme držet našich společných zásad: respektovat se vzájemně jako jedinci, kteří mají právo utvářet svou vlastní identitu a hlásit se k víře či kultuře, kterou si sami zvolí.
Náš systém tedy v prvních letech nového století stojí před třemi základními zkouškami: zkouškou kolektivní bezpečnosti, zkouškou solidarity mezi bohatými a chudými a zkouškou vzájemné úcty mezi náboženstvími a kulturami. Jsem přesvědčen, že ve všech těchto zkouškách obstojíme.
Z projevu na Harvardské univerzitě, červen 2004
Šéf WHO diskutoval v Praze o českém zdravotnictví i o globálních problémech
2. května Na dvoudenní oficiální návštěvu České republiky přijel ve dnech 3. a 4. května 2004 nejvyšší představitel Světové zdravotnické organizace (WHO) I Čong-uk. Generální ředitel WHO, původem z Jižní Koreje, se během svého pobytu v ČR setkal s ministrem zadravotnictví Jozefem Kubinyim, předsedkyní sněmovního zdravotního výboru Miladou Emmerovou a bývalým prezidentem Václavem Havlem. Navštívil Poslaneckou sněmovnu, Nadaci Vize 97, národní jednotku dohledu nad TBC a Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví. V pražském Karolinu převzal ocenění Purkyňovy lékařské společnosti.
„Česká republika zvládá dobře boj s tuberkulózou a mohla by být nápomocna okolním zemím, kde je situace horší. Nemoc by se tak mohla do země znovu dostat, zvláště s ohledem na vstup země do Evropské unie, kdy je pohyb obyvatelstva po Evropě mnohem volnější, řekl po setkání s ministrem zdravotnictví I Čong-uk novinářům. Na schůzce s ministrem diskutoval nejvyšší představitel WHO o spolupráci s ČR. Ministr Kubinyi vidí v rámci WHO velký prostor pro spolupráci, především pak ve společné ochraně zemí před biologickými, chemickými a nukleárními zbraněmi. Další možnosti jsou v oblasti vzdělávání odborníků ze střední a východní Evropy v ČR a v pomoci českých expertů ve východní Evropě i v jiných regionech světa, kde je to zapotřebí. Dalším námětem rozhovoru byly problémy financování zdravotnictví. Ty se podle generálního ředitele WHO I Čong-uka týkají všech zemí. Země všech kontinentů procházejí obdobím, kdy hledají rovnováhu mezi vlivem státu a občana, řekl novinářům. Ministr Kubinyi ve stručnosti seznámil šéfa WHO také se svými reformními záměry.
O situaci ve výskytu TBC v České republice informoval vedoucí národní jednotky pro dohled nad TBC Luděk Trnka a seznámil generálního ředitele WHO s výsledky pilotní studie vyhledávání TBC mezi bezdomovci. I Čong-uk si prohlédl také snímkovací autobus, který jezdí za bezdomovci. Za dva roky tak bylo ze 3000 pražských bezdomovců vyšetřeno 2500. K nemocničnímu léčení bylo přijato 45, z nich polovina měla velmi nakažlivou formu nemoci. Česká republika patří do skupiny zemí s nejmenším výskytem TBC, loni bylo hlášeno 936 případů tuberkulózy dýchacího ústrojí a 145 případů jiných orgánů, řekl vedoucí národní jednotky během setkání s generálním ředitelem WHO.
Generální ředitel WHO I Čong-uk se setkal také s bývalým prezidentem Václavem Havlem a jeho chotí Dagmar. Hovořili o rozvoji medicíny i o nových nemocech, jako jsou AIDS, SARS a další infekce. Václav Havel se podle zástupkyně WHO v ČR Aleny Šteflové zajímal také o to, jaké má WHO možnosti ovlivnit chování vlád jednotlivých zemí. I Čong-uk se svěřil, že velice ctí českého exprezidenta za jeho činnost v oblasti lidských práv, a jelikož považuje zdraví za hodnotu lidského práva, přál si s exprezidentem promluvit. Zajímal se také o projekt nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 zaměřený na včasnou diagnózu a prevenci rakoviny tlustého střeva a konečníku.
S vedoucí AIDS centra na Bulovce Marií Staňkovou hovořil šéf WHO o epidemii AIDS. Vyzdvihl programy péče o HIV pozitivní v České republice, která patří k zemím s nejnižším počtem nemocných a nakažených HIV/AIDS. Upozornil zároveň na hrozivou situaci zejména v jižní části afrického kontinentu a na prudký nárůst epidemie v Asii, Rusku a dalších zemích bývalého Sovětského svazu.
V závěrečný den své návštěvy České republiky byl generální ředitel Světové zdravotnické organizace přijat za čestného člena Purkyňovy lékařské společnosti. V pražském Karolinu při té příležitosti převzal od předsedy společnosti profesora Jaroslava Blahoše Purkyňovu medaili. Čeští lékaři tak ocenili přínos I Čong-uka v boji proti tuberkulóze, HIV/AIDS a při prosazování preventivního očkování dětí. „Jsem poctěn, toto ocenění pro mně znamená velmi mnoho,“ řekl šéf WHO.
Česká republika je dlouholetým členem WHO a nyní i členem EU a jako taková může podle generálního ředitele WHO I Čong-uka podpořit významným způsobem aktivity WHO. Z návštěvy šéfa WHO vyplývá, že existují zejména perspektivy spolupráce například v Africe, konkrétně v Namíbii a Botswaně. I Čonk-uk ocenil nabídku české vlády na vzdělávání odborníků z rozvojových zemí v ČR. Z Prahy šéf WHO odjel s nabídkou českých lékařů i institucí na spolupráci v oborech epidemiologie, kardiologie, transplantační medicíny a ve vzdělávání lékařů.
Genocidě musíme umět zabránit
Kofi Annan
7. dubna 2004 Nikdy nesmíme zapomenout na naše kolektivní selhání, když se nám nepodařilo ochránit více než osm set tisíc bezbranných žen, dětí a mužů, kteří byli před deseti lety zabiti ve rwandě. podobné zločiny již nelze odčinit, podobná selhání již nelze napravit. mrtvým nelze vrátit jejich životy.
Všichni musíme přijmout vlastní díl odpovědnosti. Sekretariát OSN, Rada bezpečnosti, členské státy ani mezinárodní sdělovací prostředky nevěnovaly dostatečnou pozornost sílícím signálům blížící se katastrofy. O nedostatku včasných opatření ani nemluvě.
Když si připomínáme tyto tragické události, neměli bychom otázku „Proč nikdo nezakročil?“ směřovat pouze na Organizaci spojených národů a její členské státy. Všichni tehdejší světoví aktéři by se měli zeptat sami sebe: „Co více jsem mohl/a učinit? Jak bych reagoval/a příště? Co dělám nyní pro to, aby už se příště nic podobného neopakovalo?“ Od okamžiku, kdy jsem se stal generálním tajemníkem, mi ležely právě tyto otázky na srdci více než cokoli jiného. Svým nástupcům bych proto chtěl zanechat světovou organizaci, která bude lépe vybavená k prevenci genocidy a zároveň schopná rozhodných kroků k jejímu zastavení. Mnoho kroků, které jsem ve funkci generálního tajemníka učinil, bylo motivováno právě tímto směrem. Vím však, že mé úsilí je nedostatečné. Nebezpečí genocidy je nadále děsivě reálné. Proto za jediný adekvátní způsob, jak si OSN může připomenout oběti, které v roce 1994 vlastní nečinností nechala zemřít, považuji vytvoření „Akčního plánu prevence genocidy“ pro celý systém OSN. Realizace takového plánu vychází z doporučení nezávislého vyšetřovacího týmu, který se v roce 1999 zabýval činností OSN během genocidy ve Rwandě. Akční plán systému OSN lze shrnout do pěti klíčových bodů:
1. Prevence ozbrojených konfliktů
Ke genocidě téměř vždy dochází během válečných konfliktů. V podmínkách války i zdánlivě tolerantní jedinci začnou některé ze svých spoluobčanů jednostranně vnímat jako nepřátele. Ve většině případů navíc tito jedinci akceptují, že i civilisté mohou být zabíjeni či zraňováni, a to navzdory veškerému úsilí o zamezení takzvaným „civilním škodám“. Válečné konflikty vyžadují naši zvýšenou pozornost, protože se mohou snadno proměnit ve zcela jiný svět s jinými morálními měřítky. V tomto prostředí mohou být celé komunity označeny za nepřátelské a jejich životy mohou být považovány za zcela bezcenné. Odtud už je jen krok k cílenému vyhlazování, už jen jeden krok ke genocidě.
Jedním z nejlepších způsobů, jak snížit riziko genocidy, je řešení příčin válečných konfliktů. Musíme státům pomoci posílit schopnost předcházet konfliktům na místní i celostátní úrovni. Musíme být aktivnější na regionální úrovni a předcházet tak přelévání konfliktů z jedné země do druhé. Musíme věnovat více pozornosti problémům životního prostředí a sporům o přístup k přírodním zdrojům. Ve spolupráci s mezinárodními finančními institucemi, občanskou společností a soukromým sektorem musíme mladým lidem zajistit přístup ke vzdělání a práci. Musíme hájit práva menšin, jelikož menšiny bývají nejčastějším cílem genocidy. Těmito i dalšími prostředky musíme odstraňovat kořeny násilí a genocidy: nenávist, nesnášenlivost, rasismus, tyranii.
2. Ochrana civilistů v ozbrojených konfliktech
V místech, kde se nám nepodaří zabránit konfliktu, musí být jednou z největších priorit ochrana civilistů. Znepřáteleným stranám v jakémkoli konfliktu, a to nejen státům ale i nestátním aktérům, musíme neustále připomínat jejich povinnost zakotvenou v mezinárodním humanitárním právu: chránit civilní obyvatele před násilím. Tato povinnost byla nyní schválena Radou bezpečnosti a celý systém OSN pracuje na vytvoření platformy umožňující přijímat opatření na ochranu civilistů. Praktické uplatnění této platformy však nebude snadné. Stále se zvyšuje počet konfliktů, v nichž se civilisté nestávají obětmi pouze proto, že se ocitnou uprostřed palby. Když je válka vedena proti celé společnosti, stávají se právě civilisté stále častěji přímými terči násilí a znásilňování.
Příslušníci mírových sborů OSN jsou nyní stále častěji oprávněni použít sílu také na ochranu svého mandátu. Tento mandát často explicitně zahrnuje ochranu místních civilistů. Příkladem ze současnosti může být konžská provincie Ituri, kde je možnost eskalace etnických nepokojů v genocidu evidentní. V loňském roce se situace stabilizovala díky včasnému zásahu Evropské unie s mandátem Rady bezpečnosti. V současné době jsou místní ozbrojené milice drženy pod kontrolou mírových sborů OSN.
3. Ukončení beztrestnosti
Pachatelé hrůzných zločinů genocidy nesmí zůstat na svobodě, ale musí se ze svého jednání zodpovídat. Proto je nezbytně nutné vytvořit a udržovat v chodu razantní národní i mezinárodní soudní systém, který bude schopen takové zločiny trestat.
Kromě rwandského národního soudního systému, který odsoudil mnoho osob zodpovědných za genocidu, působí paralelně také Mezinárodní trestní soud pro Rwandu (ICTR), jenž vynesl řadu klíčových rozsudků. Jsou jasným signálem pro všechny, kdo by se chtěli dopouštět genocidy v jiných zemích. ICTR je prvním mezinárodním soudem, který někoho odsoudil za spáchání zločinu genocidy; prvním soudem vůbec, který z genocidy obvinil bývalého předsedu vlády; prvním soudem, který konstatoval, že zločinu znásilnění bylo používáno jako součásti genocidy; a prvním soudem, který odhalil, že novináři podněcující obyvatelstvo ke genocidě sami nesou odpovědnost za tento zločin.
4. Včasné a jasné varování
Jedním z důvodů našeho selhání ve Rwandě byla skutečnost, že jsme si předem nebyli vědomi reálnosti hrozby genocidy. Když genocida vypukla, trvalo nám příliš dlouho, než jsme dokázali tento zločin rozpoznat a nazvat ho pravým jménem.
Pokud snahu o předcházení a zamezování zločinu genocidy myslíme vážně, pak se nesmíme nechat zviklat argumenty striktních zastánců litery zákona o tom, zda konkrétní zvěrstvo odpovídá definici genocidy či nikoliv. Často by totiž ve chvíli, kdy se o tom konečně přesvědčíme, mohlo být už pozdě. Musíme umět rozpoznat varovné signály, které jí předcházejí. Zde mohou klíčovou roli sehrát skupiny občanské společnosti, protože jejich zprávy jsou většinou prvním upozorněním na blížící se katastrofu. Příliš často se však těmto zprávám věnuje jen malá pozornost.
Systém OSN pro lidská práva má v této otázce svou zvláštní odpovědnost. Komise pro lidská práva, její smluvní orgány a úřad vysokého komisaře pro lidská práva by měly být schopny včas vysílat varovné signály. Faktem je, že zvláštní zpravodaj pro mimosoudní popravy, který byl ve Rwandě rok před vypuknutím genocidy, upozorňoval na mnoho znepokojivých příznaků. Avšak nikdo jim nevěnoval dostatečnou pozornost.
Naším úkolem je systematicky shromažďovat všechny důležité informace, abychom mohli lépe pochopit složité situace. Vytvořil jsem proto funkci zvláštního poradce pro prevenci genocidy, který bude mým prostřednictvím informovat Radu bezpečnosti, Valné shromáždění a Komisi pro lidská práva.
5. Jednat rychle a rozhodně
Často nám chybí politická vůle jednat i v takových případech, kdy máme dost varovných signálů. Kdokoliv, kdo páchá genocidu, dopouští se zločinu proti celému lidstvu. Proto musíme reagovat přijetím rázných opatření na svou obranu. Nejvhodnějším nástrojem na obranu lidstva musí být Spojené národy a zejména Rada bezpečnosti. V této souvislosti musím zmínit, že s nezávislými experty jmenovanými Komisí pro lidská práva sdílím vážné znepokojení nad zprávami o míře porušování lidských práv a o humanitární krizi v súdánském Darfuru.
Ani dnes, ani v budoucnosti si nemůžeme dovolit čekat, než dojde k nejhoršímu. Nečekejme na okamžik, kdy jedinou alternativou vojenského zákroku bude psaní zbytečných prohlášení nebo krutá lhostejnost. Berme prevenci genocidy vážně. Jedině tak uctíme památku obětí ze Rwandy. Jedině tak můžeme zachránit příští možné oběti.
Věda musí sloužit všem národům
Kofi Annan
26. února 2004 Svět ve 21. století staví před všechny státy světa zásadní otázky spojené s vědeckotechnickým rozvojem. Jak nejlépe stimulovat růst informační ekonomiky? Jak předcházet na globální i místní úrovni ničení životního prostředí? Jak nejefektivněji zavádět nové technologie, potírat terorismus a reagovat na šíření nových chorob? Dnes si žádný stát, který chce formulovat své politické strategie na základě znalostí a následně přijímat účinná opatření, nemůže dovolit opomíjet budování vlastních kapacit v oblasti vědy a technologií.
Na Summitu tisíciletí v září 2000 přijali vedoucí představitelé států celého světa Miléniovou deklaraci, která obsahuje soubor společných cílů týkajících se klíčových problémů současnosti. Jejich jádrem je osm tzv. rozvojových cílů milénia (www.un.org/millenniumgoals), mezi něž patří snížení počtu extrémně chudých lidí na polovinu či zastavení šíření HIV/AIDS a zajištění základního vzdělání pro všechny, vše do roku 2015. Miléniové cíle jsou jednoduchým, avšak silným apelem, jemuž může snadno porozumět každý od Nairobi až po Dillí.
Plnění těchto cílů je však zatím přinejlepším nejednoznačný. Příčin je celá řada. Patří k nim mimo jiné pomalý růst globální ekonomiky, pomalý postup reforem v rozvojových zemích a nedostatečná podpora ze strany zemí vyspělých. Je zapotřebí vytvořit funkční partnerství mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi, jehož součástí bude i spolupráce na poli vědy a technologií. Spolupráce vědeckých společností z různých zemí a regionů vytváří obrovský znalostní a expertní potenciál. Pokud budou mít všechny země k tomuto širšímu vědeckému společenství přístup, získají možnost rozvíjet vlastní vědecký výzkum. Veřejnost v těchto zemích se bude moci zapojit do otevřené diskuse o přínosu i případných rizicích nových technologií, jako jsou například genetické inženýrství či nanotechnologie. Umožní to přijímat kvalifikovaná rozhodnutí o jejich zavádění do každodenního života.
Žijeme ve věku nových příležitostí, díky nimž se mohou všechny národy účastnit velkého dobrodružství vědy a technologie. Objevují se nové modely vědeckých vzdělávacích programů. Například Program přátelé vědy (Programa Amigos de la Ciencia) v Chile (www.gener.cl/comunidad/ciencia.shtml), který umožňuje dětem z chudších vrstev učit se o vědě a podporuje jejich zájem o ni i na dalších stupních vzdělání. Jiný příklad představuje program amerického Národního centra pro vědecké zdroje (U.S. National Science Resources Center) (www.si.edu/nsrc), který je zaměřen na propojování nových poznatků s každodenním životem. Nové formy komunikace dnes umožňují vědcům i v nejméně rozvinutých zemích, aby se zapojili do projektů svých kolegů v sousedních státech, ale i na opačné straně zeměkoule. Například projekt Science and Development Network (www.SciDev.net) se sídlem v Londýně dává rozvojovému světu k dispozici aktuální informace z různých vědeckých oborů a angažuje se v budování regionálních institučních sítí.
Tyto snahy jsou povzbudivé, ale zdaleka ne dostačující. Ke splnění vytyčených cílů je třeba maximálně využít lidskou kreativitu, důvtip a vynalézavost. Nedávno vydaná zpráva „Invencí za lepší budoucnost: Strategie budování celosvětových kapacit ve vědě a technologiích“ (Inventing a Better Future) (www.interacademycouncil.net/streport) přichází s novými iniciativami na posílení vědeckého potenciálu v mnoha zemích světa a na podporu globální spolupráce. Zpráva je výsledkem práce mezinárodního týmu světově uznávaných vědců sdružených v InterAcademy Council (IAC). Tato mezinárodní vědecká síť je částečně odpovědí na mé výzvy, aby vědecké instituce pobízely nejlepší vědce k poskytování odborných informací a poznatků OSN a dalším mezinárodním organizacím. Zpráva doporučuje, aby každá země vypracovala vlastní vědecké strategie v souladu s místními prioritami, jež by zahrnovaly podporu základního výzkumu, vzdělání a školení v klíčových oborech. Navrhuje, aby rozvojové státy vyčlenily alespoň 1 až 1,5% svého HDP na oblast vědy a technologií.
Další zpráva IAC, která vyjde v létě, přinese konkrétní doporučení jak využít vědeckých poznatků k posílení zemědělské výroby v Africe. Na vypracování zprávy se podílí tým odborníků z Afriky a dalších regionů. Společně se snaží hledat řešení otázek, které mají zásadní význam pro život stovek milionů Afričanů.
Úsilí IAC je jasným důkazem toho, že myšlenka globálního partnerství je ve vědeckých společenstvích celého světa živá a těší se podpoře. Doufám, že této situace využijeme a že se globální partnerství rozšíří na všechny oblasti lidského konání.
Článek vyšel dne 13. února 2004 v časopise Science, 26. února 2004 ho v České republice otiskly HN
Generální tajemník OSN v Evropě
V Evropském parlamentu převzal cenu Andreje Sacharova, upozornil na potřebu lepší migrační politiky EU a ocenil letošní rozšíření EU
30. ledna 2004 Generální tajemník OSN Kofi Annan ukončil o víkendu desetidenní návštěvu evropského kontinentu a vrací se zpět do New Yorku. Jeho cesta zhrnovala Baden-Baden v Německu, švýcarskou Ženevu, Stockholm, Paříž a naposledy Brusel, kde se kromě jiného setkal s předsedou EP Patem Coxem a zavítal také do nově otevřeného – historicky prvního – regionálního informačního centra OSN (RUNIC). RUNIC Brusel nahradil dne 1. ledna 2004 devět informačních center OSN v metropolích zemí západní Evropy, která se uzavřela poslední den roku předešlého (Paříž, Brusel, Londýn, Madrid, Řím, Kodaň, Atény, Lisabon, Bonn).
Z projevu v EP
„Dnešní Evropská unie je příkladem tolerance, ochrany lidských práv a mezinárodní spolupráce. Dne 1. května bude tento příklad ještě lepší. S rozšířením EU na 25 členů vytvoří Evropa spojovník mezi východem a západem, který se ještě nedávno zdál nemožný. Rozšíření unie je nejlepším pohonem pro mír na kontinentu.“ …
„Uzavřená EU by znamenala sobečtější, chudší, slabší a starší Evropu. Otevřená Evropa bude spravedlivější, bohatší, silnější a mladší – pokud budete schopni dobře řídit migrační politiku,“ řekl mimo jiné Kofi Annan v Bruselu.
Evropa potřebuje přistěhovalce
Kofi Annan
29. ledna 2004 Jednou z největších zkoušek, kterým bude Evropská unie v nadcházejících letech a desetiletích čelit, je problém přistěhovalectví. Pokud se této výzvy společnosti evropských států dobře zhostí, bude pro jejich země přistěhovalectví obohacením a posilou. V opačném případě je čeká pokles životní úrovně a zvýraznění sociálních rozdílů.
O tom, že evropské státy přistěhovalce potřebují, nemůže být pochyb. Průměrná délka života zde narůstá a rodí se čím dál méně dětí. Bez přistěhovalectví se celkový počet obyvatel budoucích 25 členských států EU sníží ze současných 450 milionů na 400 milionů v roce 2050.
V této situaci se nenachází pouze Evropská unie.Také Japonsko, Rusko či Jižní Korea mají podobné neutěšené vyhlídky: nedostatek pracovních sil v některých profesích, neschopnost zajistit služby, slábnoucí ekonomika a stagnace společnosti. Přestože přistěhovalectví samo o sobě problém nevyřeší, je stěžejní součástí jakéhokoli řešení.
Je jisté, že pro obyvatele jiných kontinentů bude i nadále lákavé přijíždět do Evropy a usazovat se zde. V dnešním nevyrovnaném světě je pro mnoho Asiatů a Afričanů nemožné pozvednout vlastní život na úroveň, kterou Evropané již považují za samozřejmou. Není proto divu, že pro mnohé z nich je Evropa místem otevřených příležitostí, kde touží začít nový život. Ostatně stejným způsobem v minulosti lákala vidina Nového světa desítky milionů chudých, avšak podnikavých Evropanů.
Každá země má právo rozhodovat o tom, zda přijímat či nepřijímat přistěhovalce (na rozdíl od uprchlíků, kteří mají podle mezinárodního práva nárok na ochranu). Od Evropanů by však bylo nemoudré zavírat před přistěhovalci své brány. Nejenže by tím poškodili své dlouhodobé ekonomické a sociální vyhlídky, ale také by nutili stále více lidí k tomu, aby do Evropy pronikali zadními vrátky – prostřednictvím žádostí o politický azyl (čímž se přetěžuje systém určený pro ochranu uprchlíků, kteří utíkají ze strachu před perzekucí), či ilegálně, s pomocí pašeráků (často za cenu ohrožení života či zdraví při zoufalých pokusech o překračování hranic v lodích, nákladních autech, vlacích či letadlech).
Ilegální přistěhovalectví je skutečným problémem a členské státy musí spojit své síly, aby jej zastavily. Zejména je třeba tvrdě zasáhnout proti organizovaným skupinám pašeráků a překupníků, kteří zneužívají bezmocné oběti a podkopávají právní řád. Boj proti ilegálnímu přistěhovalectví by však měl být součástí mnohem rozsáhlejší strategie. Státy by měly vytvořit podmínky pro legální přistěhovalectví, dokázat těžit z jeho pozitiv a zároveň ručit za dodržování všech základních lidských práv přistěhovalců.
I pro chudé země může být přistěhovalectví přínosné. Například v roce 2002 poukázali přistěhovalci do rozvojových zemí více než 88 miliard USD, což je o 54 procent více než 57 miliard USD, které tyto země obdržely v podobě rozvojové pomoci.
Otázka migrace se proto týká všech zemí a vyžaduje větší mezinárodní spolupráci. Nedávno ustavená Globální komise pro mezinárodní migraci, které společně předsedají významné osobnosti ze Švédska a Jihoafrické republiky, může pomoci při tvorbě mezinárodních norem a lepších strategií řízení migrace. Jsem si jist, že komise přijde s kvalitními podněty. Doufám, že si získají podporu jak zemí, odkud přistěhovalci přicházejí, tak těch, které je přijímají.
Řízená migrace však není pouze otázkou otevření dveří a spojení sil na mezinárodní úrovni. Každá země musí také vynaložit úsilí směřující k zapojení nově příchozích do společnosti. Přistěhovalci se musí přizpůsobit nové společnosti. Přizpůsobit se však musí i společnost samotná. Mají-li přistěhovalci nové státy spíše obohatit než destabilizovat, bude nutné přijít s novými strategiemi jejich integrace.
Každá země se bude s těmito úkoly vyrovnávat v souladu s vlastními podmínkami a kulturou. Neměli bychom však zapomínat na to, že miliony přistěhovalců se již staly nesmírným přínosem pro moderní evropské společnosti. Mnoho z nich se stalo čelnými představiteli v oblasti politiky, vědy, vzdělání, sportu a umění. Jiní jsou méně známí, ale i jejich úloha je nezastupitelná. Bez nich by v mnoha zdravotních zařízeních chyběly pracovní síly, mnoho rodičů by nemělo pomocnice v domácnosti a nemohlo by se tudíž plně věnovat své práci, a mnoho pracovních míst v oblasti služeb a výroby by bylo neobsazených. Přistěhovalci jsou klíčem k řešení, nikoliv jádrem problému.
Všichni, komu leží na srdci budoucnost Evropy a lidská důstojnost, by se měli jasně vzepřít tendenci dělat z přistěhovalců obětní beránky, na které se svede vina za sociální problémy. Drtivou většinu přistěhovalců tvoří pracovití, odvážní a odhodlaní lidé. Nechtějí se nechat hostit na cizí účet. Chtějí pro sebe a své rodiny získat spravedlivou příležitost. Nejsou to zločinci ani teroristé. Řídí se zákony. Nechtějí žít vyloučeni ze společnosti. Chtějí se integrovat a přitom si ponechat svou vlastní identitu.
V 21. století přistěhovalci potřebují Evropu, ale Evropa také potřebuje přistěhovalce. Pokud se Evropa uzavře, bude čím dál tím skoupější, chudší, slabší a starší. Pokud se více otevře, bude spravedlivější, bohatší, silnější a mladší. Ovšem jen za předpokladu, že se jí podaří přistěhovalectví správně řídit.
Článek vychází z projevu, který Kofi Annan přednesl 29. ledna 2004 v Evropském parlamentu.
Generální tajemník OSN – Novoroční poselství 2004
Milí přátelé – obyvatelé Spojených národů,
Vaše organizace, jíž mám tu čest sloužit, právě zažila jeden z nejtěžších roků své existence.
Prošli jsme válkou v Iráku a hlubokým rozkolem mezi státy v otázce války a míru. Při bombovém útoku 19. srpna na naše bagdádské sídlo jsme ztratili několik našich nejlepších a nejmilovanějších kolegyň a kolegů.
Tyto události odvedly pozornost světových politiků od dalších hrozeb – hrozeb, které jsou pro většinu lidí bezprostřednější a skutečnější. Mám na mysli hrozby extrémní chudoby, hladu, nezabezpečené pitné vody, ničení životního prostředí a endemických a infekčních nemocí. Tato nebezpečí obcházejí celou naši planetu. Zabíjí každoročně miliony a miliony lidí. Ničí celé společnosti. A rozněcují rozkoly a zoufalství.
Po roce války a rozdělení je čas zaměřit naši energii na zdraví lidí a kvalitu jejich života. Je na čase zajistit, aby chudé země dostaly skutečnou příležitost k rozvoji. A je na čase, abychom učinili rozhodující kroky k záchraně zdrojů naší planety. Ano, musíme bojovat proti terorismu. Ano, musíme zabránit šíření smrtících zbraní.
Řekněme ale také ano rozvoji. A dejme naději těm, kdo strádají. Bez rozvoje a bez naděje nemůžeme dosáhnout míru.
Před třemi lety se na Summitu tisíciletí zavázali lídři všech států k poskytnutí takové naděje. Sami vytyčili konkrétní, časově určené cíle – rozvojové cíle nového milénia. K dosažení těchto cílů potřebujeme pouhý zlomek toho, co svět utrácí za zbraně. Navíc by to znamenalo naději pro miliony a více bezpečnosti pro nás pro všechny.
V roce 2003 jsme se ke splnění daných slibů nepřiblížili. Naopak, svět byl rozdělen válkou. Rok 2004 musí být jiný. Musí to být rok, kdy se vydáme jiným směrem.
Můžeme zvrátit vývoj epidemie AIDS, pokud se budeme držet iniciativy „3 x 5“, plánu Světové zdravotnické organizace, podle něhož by do roku 2005 měly přístup k antiretrovirální péči 3 miliony lidí.
Je to náročný cíl, ale lze ho dosáhnout, pokud se bohaté země, chudé a postižené země, vlády, občanská společnost, soukromý sektor a systém OSN spojí ve společném úsilí a pokud bude dostatečně naplněn Globální fond pro boj proti AIDS, tuberkulóze a malárii.
Můžeme uspět v boji proti hladu, pokud budeme všichni spolupracovat tak, aby se existující zásoby potravin dostaly k hladovějícím, a pomůžeme Africe, aby dokázala vyrobit více potravin, kterých se nedostává.
Můžeme také zvrátit vývoj v mezinárodním obchodu, pokud vlády dodrží své sliby a umožní, aby se současné vyjednávání stalo skutečným vyjednáváním o rozvoji.
Nepotřebujeme další sliby. Potřebujeme, aby sliby již učiněné začaly být naplňovány. To by měla být naše novoroční rezoluce.
Přeji Vám šťastný nový rok!