Archiv 2007

Generální tajemník Ban Ki-moon hodnotí první rok v čele OSN

29.12.2007 –Šéf OSN se v prvních dvanácti měsících řízení světové organizace doslova nezastavil. Podnikl 57 oficiálních návštěv ve 39 zemích na všech kontinentech, včetně Antarktidy. Absolvoval více než tři stovky bilaterálních setkání a na cestě strávil více než 130 dní. Ve své bilanční zprávě na konci roku se Ban Ki-moon zamýšlí nad prioritními tématy, která považuje pro fungování OSN za klíčová.

Na prvním místě se zabývá reformou OSN. Vyzývá k větší mobilitě a flexibilitě a uplatňování nejvyšších standardů etiky, transparentnosti a odpovědnosti. Hned po nástupu do funce zahájil reorganizaci klíčových odborů Sekretariátu OSN.

Další prioritou roku 2007 byla pro Ban Ki-moona otázka klimatických změn, jíž staví na úplný vrchol své agendy. Během roku se vypravil na řadu ohrožených míst, např. do Antarktidy, Amazonie, do And, k Čadskému jezeru či k umělé řece v Libyi, aby tak demonstrativně upřel náležitou pozornost celého světa k tomuto závažnému problému. V září svolal do New Yorku nejvyšší představitele států na zvláštní jednání o změnách klimatu, jež se stalo předvojem politických jednání na prosincové konferenci na indonéském ostrově Bali. Dohodu států, že v roce 2009 uzavřou komplexní úmluvu o boji proti klimatické změně, považuje Ban Ki-moon za nejdůležitější úspěch letošního roku.

Dalším prioritním tématem roku 2007 byly Rozvojové cíle tisíciletí a lidská práva. V červenci jsme se ocitli přesně v poločase plnění těchto ambiciózních cílů, jejichž hlavním smyslem je odstranění zoufalé chudoby. Ban Ki-moon se zaměřil především na upření náležité pozornosti na to, kam jsme dosud dospěli a kde musíme vykonat více, abychom kýžených cílů dosáhli. Ban Ki-moon ustavil zvláštní pracovní supinu, která se má zabývat řešením problémů s naplňováním rozvojových cílů v Africe, kde žije miliarda těch nejchudších lidí a situace se zde nezlepšuje. Zdůraznil, že v roce 2008 posílí úlohu OSN v oblasti rozvoje.

Upozornil, že zlepšování ekonomické a sociální situace chudých lidí musí být považováno za lidské právo těch nejchudších z nejchudších. Ban Ki-moon v prvním roce svého úřadování v čele OSN jmenoval svého zvláštního poradce pro otázku prevence genocidy a na sklonku rou 2007 zahájil celoroční kampaň k 60. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv.

Geopolitika a bezpečnost. Další oblast, na níž je kontinuálně upřena pozornost současného šéfa OSN. Během svého prvního roku ve funkci se osobně seznámil s činností mírových operací OSN na mnoha kontinentech. Zasadil se o posílení a rozšíření role OSN v Iráku.

Ve své hodnotící zprávě vyzdvihl i významnou pomoc, kterou OSN poskytovala při humanitárních operacích v Bangladéši, Kongu, Súdánu a na okupovaných palestinských územích.

Ban Ki-moon se diplomaticky angažoval při dojednávání mírových rozhovorů v americkém městě Annapolis. Osobně přesvědčil řadu blízovýchodních lídrů, aby se jednání v USA zúčastnili. Nejvíce pozornosti v otázce světové bezpečnosti ale po celý rok věnoval Dúrfúru. Když funci šéfa OSN přebíral, nebyly žádné náznaky míru v této oblasti. Nyní je mírový proces v plném proudu. Probíhá rozmísťování mírových jednotek společné mise OSN a AU. Ban Ki-moon upozorňuje, že pokračující spolupráce všech zainteresovaných stran v Súdánu a celého mezinárodního společenství je jediným předpokladem pro budoucí stabilitu a mír v oblasti.

OSN a trest smrti: Valné shromáždění proti nejvyššímu trestu

Louise Arbourová, vysoká komisařka OSN pro lidská práva

28.12.2007 – Valné shromáždění OSN vyzvalo v prosinci k celosvětovému moratoriu na trest smrti. Učinilo tak zásadní krok směrem k jeho definitivnímu odstranění. Zástupci členských zemí OSN současně vyjadřovali vážné pochyby nad přímou souvislostí mezi trestem smrti a úbytkem kriminality a upozorňovali na obrovské nebezpečí omylů během vyšetřování a soudních procesů. Ty mohou ve spojení s nejvyšším trestem způsobit i v zemích s těmi nejvyspělejšími právními systémy nenapravitelné škody.

Tento přístup k trestu smrti nachází odezvu ve všech koutech světa. Podle Amnesty International odstranilo trest smrti ze své legislativy či praxe již 133 zemí a jejich počet roste. V červenci od trestu smrti upustila Rwanda, země, jež zažila zvěrstva genocidy, a kde lidé stále prahnou po naplnění spravedlnosti. Rozhodla se ale jít příkladem, že spravedlnosti lze dosáhnout nenásilnou cestou.

Přestože se situace mění a více než 90 procent poprav bylo v uplynulém roce vykonáno jen v několika málo zemích (konkrétně v Číně, Íránu, Iráku, Pákistánu, Súdánu a USA), nejvyšší trest zůstává nadále realitou v mnoha zemích. Některé státy v minulosti sice praxi legálních poprav opustily, k trestu smrti se ale znovu vrátily, jako například Afghánistán.

Nejohroženější jsou menšiny

Trest smrti musí být vždy vnímán jen jako krajní výjimka ze základního práva na život, které je chráněno mezinárodním právem. Mezinárodní úmluva o lidských a politických právech stanoví podrobné restrikce na jeho uložení. Konkrétně říká, že nejvyšší trest může být vyměřen jen za spáchání těch nejvážnějších zločinů a až po řádném soudním procesu, včetně vyčerpání všech možností odvolání. Navíc musí být trest smrti nařízen v souladu se zákony, jenž platily v době spáchání zločinu. Zcela vyjmuti mají být nezletilí a těhotné ženy. Trest smrti nesmí být nařízen ani vykonán tajně. Způsob výkonu nesmí způsobit fyzické ani psychické utrpení.

Mezinárodní právní normy jsou však v souvislosti s trestem smrti až příliš často porušovány. Nejvyšší trest tak provází mučení, krutost, nelidské a nedůstojné zacházení, diskriminace. V Íránu byly například zaznamenány popravy lidí, kteří byli v době spáchání zločinu nezletilí. Dochází zde i ke kamenování obviněných. V Japonsku byl nedávno popraven 75 letý člověk. Co je ještě hrozivější, popravy zde probíhají tajně a odsouzení ani jejich rodiny nejsou předem varováni o výkonu trestu. Výzkumy ukazují, že obětí trestu smrti se častěji stávají lidé chudí, migranti a příslušníci etnických či jiných menšin.

OSN prosazuje zrušení nejvyššího trestu

Je povzbudivé, že některé země, v nichž je trest smrti stále používán, přezkoumávají metody i důvody nejvyššího trestu. Nejvyšší soud Spojených států například zakázal popravy nezletilých a přezkoumává praxi používání smrtící injekce. Stát New Jersey nedávno institut trestu smrti zcela zrušil. Stal se tak prvním státem USA, kde takový krok za posledních více než čtyřiceti letech přijali. V Číně došlo z rozhodnutí nejvyššího soudu k zmírnění počtu vykonávaných poprav. V Íránu soudní systém vyhlásil moratorium na kamenování. K naplnění tohoto rozhodnutí však bude třeba neustálé kontroly a tlaku.

Organizace spojených národů již řadu let prosazuje zrušení trestu smrti či případně alespoň omezení jeho využívání. Tato pozice se odráží i v praktickém jednání OSN: Mezinárodní soudní tribunály pro bývalou Jugoslávii a Rwandu, které byly zřízeny Radou bezpečnosti OSN, trest smrti vůbec nemají na seznamu možných rozsudků. Podobná pravidla platí také pro Mezinárodním trestní soud a další soudní instituce podporované OSN.

Má-li se výzva Valného shromáždění stát dalším úhelným kamenem na cestě k celosvětovému zrušení trestu smrti, musí se stát závazkem, který dokážeme naplňovat. To může být motivem pro státy, které trest smrti praktikují, aby se k celosvětovému konsensu připojily a trest smrti ze svého právního řádu s konečnou platností vyloučily.

Setkání mírotvůrců ze Střední Evropy ve Vídni

11.11.2007 – Ve vídeňském sídle Organizace spojených národů se 12. listopadu 2007 sešli veteráni mírových operací OSN se zástupci nevládních organizací, představiteli států a novináři z Rakouska, České republiky, Maďarska, Polska, Rumunska, Slovenska a Slovinska. Organizátorem prvního regionálního fóra mírotvůrců byl Informační servis OSN ve Vídni (UNIS) společně s Asociací rakouských mírotvůrců.

Setkání se zúčastnil zástupce generálního tajemníka OSN pro komunikaci a informace pan Kiyotaka Akasaka. Hlavním řečníkem byl gen. mjr. Johann Pucher, ředitel odboru bezpečnostní politiky rakouského ministerstva obrany. Za české veterány mírových operací OSN se zúčastnili pplk. Ladislav Sornas a pplk. Karel Černoch ze Sdružení válečných veteránů ČR. Vedle zástupců mírotvůrců z ostatních zemí regionu byli na jednáních i vojenští poradci OSN.

Cílem regionálního fóra bylo podnítit ustavení asociací mírotvůrců v jednotlivých zemích ve Střední Evropě. Taková sdružení by měla vystupovat jako obhájci mírových operací a sloužit jako propojovací článek a kontaktní místo pro současné a bývalé účastníky mírových misí, občanskou společnost, zástupce OSN a státní instituce.

Účastníci vídeňského jednání si vyměnili zkušenosti a názory na aktivity veteránů v různých zemích a diskutovali o možnostech založení svazů účastníků mírových misí ve všech zemích regionu. Organizátoři věří, že se vídeňské fórum stane platformou pro pravidelné setkávání veteránů mírových operací v budoucnu.

OSN a Dárfúr

14.10.2007 – Během ozbrojeného konfliktu v Dárfúru mezi vládními jednotkami a povstaleckými skupinami přišlo o život více než 200 tisíc lidí a další dva miliony jich musely opustit své domovy. OSN na krizi upozorňuje již od roku 2003. Od té doby se její řešení stalo jednou z priorit Rady bezpečnosti, stejně jako dvou po sobě následujících generálních tajemníků.

Politické a humanitární úsilí

Významnou úohu při řešení dárfúrského konfliktu hrají politická a diplomatická jednání. Mezi nejdůležitější úspěchy mírového procesu patří podpis Dárfúrské mírové dohody z 5. května 2006 v rámci Africké unie (AU) a za podpory OSN. Diplomatické úsilí o nalezení shody mezi vládou a povstalci pokračuje. Na základě rozhovorů z podzimu 2006 v etiopské Addis Abebě uvádí Odbor pro mírové operace OSN (DPKO) do praxe třífázový přístup, jehož smyslem je rozšíření Mise AU (AMIS) a rozmístění hybridní mírové operace AU a OSN v Dárfúru (UNAMID).

Soukromou a veřejnou diplomacií se v Dárfúru angažuje i sám generální tajemník Ban Ki-moon. Urovnání krize je jeho nejvyšší prioritou. Díky kontaktům na zúčastněné aktéry s nimi může situaci často konzultovat. Pravidelně se schází například se súdánským prezidentem Umarem Bašírem.

Vedle Ban Ki-moona se situací intenzivně zabývá také zvláštní vyslanec pro Dárfúr Jan Eliasson společně se svým protějškem z AU Salimem Ahmedem Salimem. Usilují především o ukončení násilí, stabilizaci příměří za pomoci mírových sborů, zlepšení humanitární situace a uzavření komplexní mírové dohody, jež bude obsahovat i ustanovení o rozdělení politicé a ekonomické moci.

OSN se také snaží pomáhat lidem postiženým konfliktem. Jsou jich více než čtyři miliony a na pomoc jim byla zahájena největší současná humanitární mise na světě – jen za letošní rok má být prostřednictvím OSN poskytnuta pomoc ve výši více než 650 milionů amerických dolarů. V oblasti působí více než 12 tisíc humanitárních pracovníků. Kromě zaměstnanců OSN jde zejména o pracovníky mezinárodních ne vládních organizací. Ti se však stále stávají terčem útoků – jsou napadány konvoje a unášeni lidé, některé organizace musely změnit své působiště. Díky humanitární pomoci se ale počet lidí, ke kterým nedosáhne pomoc, od února 2007 snížil o 400 tisíc.

Mírové síly

Na základě dohody z Addis Abeby (podzim 2006) bylo rozhodnuto o posílení jednotek AMIS prostřednictvím tzv. balíčků lehké a těžké podpory. Vrcholnou fází posilování mírových sil je ustavení mise UNAMID (společná mise OSN a AU). Logistické přípravy na rozmístění jenotek jsou v plném proudu.

Hlavním cílem a mandátem UNAMID je ochrana civilního obyvatelstva, podpora bezpečnosti při zajišťování humanitární pomoci, dohled na dodržování uzavřených dohod a pomoc při prosazování lidských práv. Po začlenění příslušníků jednotek AMIS dosáhne UNAMID síly 26 tisíc příslušníků. Stane se tak jednou z největších operací OSN v historii. V jeho čele bude stát Rodolphe Adada z Demokratické republiky Kongo.

Pro OSN a její mise má prioritní význam ochrana lidských práv. Za účelem jejich dodržování byli rozmístěni zvláštní pozorovatelé. Podle jejich zpráv dochází k ma sivnímu porušování práv civilistů – jednotlivci se stávají oběťmi násilí, útoky se vedu na celé vesnice, dochází k jejich rabování a vypalování.

Ban Ki-moon: Co jsem viděl v Dárfúru

Generální tajemník Ban Ki-moon podnikl v září do Dárfúru a dalších zemí regionu týdenní cestu. Jak řekl po návratu, cílem jeho návštěvy bylo především naslouchat. Místním lidem postiženým konfliktem, humanitárním pracovníkům i představitelům súdánské vlády a vlád okolních zemí.

Více o jeho cestě ZDE.

Rezoluce Rady bezpečnosti

K relevantním rezolucím Rady bezpečnosti patří rezoluce č. 1590 (2005) zakládající UNMIS; rezoluce č. 1556 (2004) a rezoluce č. 1591 (2005) uvalující sankce na Dárfúr; rezoluce č. 1706 (2006) stanoví mandát mise UNMIS pro Dárfúr; rezoluce č. 1755 (2007) prodlužuje mandát UNMIS do října 2007; a rezoluce č. 1769 (2007) zakládá UNAMID.

Česká verze projevu J.E. pana Václava Klause, prezidenta České republiky, na High-Level Event ke změnám klimatu, Organizace spojených národů, New York, 24. září 2007

27.09.2007 – Zodpovědní politici vědí, že musí jednat, je-li to nezbytné. Vědí, že je jejich povinností iniciovat vhodná opatření, může-li dojít k ohrožení občanů jejich zemí. A vědí i to, že se musí domlouvat s kolegy z dalších zemí, nemůže-li být problém uzavřen do hranic jednotlivých států. Přispívat k tomu je jedním z hlavních důvodů existence institucí, jakou je Organizace spojených národů.

Politici jsou také povinni zajistit, aby náklady těch opatření, která navrhují, nebyly větší, než efekty, které z nich plynou. Musí proto velmi pozorně vyhodnocovat a analyzovat všechny své projekty a iniciativy. Musí to dělat i tehdy, je-li to nepopulární a znamená-li to „foukání proti větru“ módy a politické korektnosti. Chtěl bych poděkovat generálnímu tajemníkovi Ban Ki-moonovi za zorganizování této konference a za to, že nám tím poskytl příležitost vyslovit se k důležitému, ale dosud zcela jednostranně diskutovanému problému klimatických změn. Důsledky přijetí hypotézy o klimatických změnách jako o reálné, rozsáhlé, okamžité a lidmi způsobené hrozbě by byly tak enormní, že jsme povinováni „měřit dvakrát“, než učiníme jakákoli dalekosáhlá rozhodnutí. Obávám se, že se to neděje.

Chtěl bych uvést několik myšlenek, které jsou nezbytné k tomu, abychom tuto věc uvedli do patřičného kontextu:

Navzdory uměle a neoprávněně vytvořené představě o velkém rozsahu probíhajících klimatických změn, bylo zvýšení globálních teplot v posledních letech, desetiletích a stoletích v historickém porovnání velmi malé. Jeho důsledky na člověka a jeho aktivity jsou v podstatě zanedbatelné.
Hrozba spojená s hypotetickým budoucím globálním oteplováním vychází výlučně z velmi spekulativních prognóz, nikoli z vědecky ověřené minulé zkušenosti a z rozpoznání jejích trendů a tendencí. Tyto prognózy vycházejí z relativně krátkých časových řad relevantních proměnných a z prognostických modelů, které se neukázaly být dostatečně spolehlivými při objasnění vývoje v minulosti.
V rozporu s mnoha sebevědomými a samoúčelnými výroky ohledně příčin probíhajících klimatických změn žádný vědecký konsensus neexistuje. Nestranný pozorovatel musí přiznat, že obě strany sporu – tedy ti, kteří věří v dominantní úlohu člověka v nedávných klimatických změnách, i ti, kteří podporují hypotézu o převážně přírodní příčině klimatických výkyvů – nabízejí argumenty natolik silné, že jim musíme pozorně naslouchat. Vyhlašovat předčasné vítězství jedné skupiny nad druhou by bylo tragickou chybou a já se obávám, že ji právě teď děláme.
Výsledkem tohoto sporu uvnitř klimatologie je to, že někteří z nás žádají okamžitou akci, zatímco jiní před ní varují. Racionální chování vždy závisí na porovnání velikosti a pravděpodobnosti rizika a velikosti nákladů, jak se tomuto riziku vyhnout. Jako zodpovědný politik, jako ekonom, jako autor knihy o ekonomice klimatických změn, s vědomím všech dostupných dat a argumentů, patřím k těm, kteří došli k závěru, že je riziko velmi malé, že jsou náklady, jak se mu vyhnout, neúnosně vysoké a že je aplikace fundamentalisticky interpretovaného principu předběžné opatrnosti chybnou strategií.
I ti politici, kteří věří v existenci rozsáhlého globálního oteplování – a já mezi ně nepatřím – a zejména ti, kteří věří v jeho antropogenní původ, jsou rozděleni: někteří z nich chtějí kontrolovat a omezovat globální klimatické změny (a jsou připraveni vynakládat na to obrovské finanční zdroje), zatímco jiní se spoléhají na přirozenou lidskou adaptabilitu, na modernizaci a technický pokrok a zejména na blahodárné účinky budoucího růstu bohatství a blahobytu (a proto preferují vydávat veřejné prostředky tímto směrem). Druhá varianta je sice méně efektní a méně ambiciózní, ale slibuje daleko více než ta první.
Celý problém nemá pouze svou časovou dimenzi, ale má i svůj mimořádně důležitý prostorový (regionální) aspekt. To je třeba hlasitě připomínat zejména zde, na půdě OSN. Různá úroveň ekonomického rozvoje, životní úrovně a bohatství v různých místech světa vede k tomu, že je každé plošné, celosvětové, jednolité řešení příliš nákladné, nespravedlivé a do značné míry diskriminační. Dnešní rozvinuté země nemají sebemenší právo jakýmkoliv dalším způsobem zatěžovat méně rozvinuté země. Diktovat jim ambiciózní a pro chudší státy často téměř likvidační environmentální standardy je chybou a mělo by to být vyloučeno z nabídky doporučovaných opatření.

Mám dvě doporučení:

OSN by měla zorganizovat dva paralelní mezivládní panely o klimatických změnách a publikovat dvě konkurenční zprávy. Podmínkou jakékoli efektivní a racionální debaty je zbavit se jednostranného monopolu. Dobrým výchozím bodem by bylo poskytnutí stejné, nebo aspoň srovnatelné finanční podpory oběma skupinám vědců.
Jednotlivé členské země OSN by si měly vzájemně naslouchat a měly by se učit z chyb i úspěchů jiných, ale každá země by si měla vytvořit svůj vlastní program jak se stavět k důsledkům případných klimatických změn a hlavně by měla mít možnost rozhodnout se sama, jakou prioritu přidělí tomuto problému mezi dalšími konkurenčními cíli.

Měli bychom věřit racionalitě člověka a důsledkům spontánní evoluce lidské společnosti více než „dobru“, plynoucímu z politického aktivismu. Zvolme si proto adaptaci, nikoliv pokusy řídit globální klima.

Vše začalo v Londýně: Historie sídla OSN v New Yorku

27.08.2007 Ústředí OSN stojí na východním okraji Manhattanu, na nábřeží newyorské East River. Představuje symbol míru a maják naděje. Na jeho osmnácti akrech půdy se scházejí zástupci šesti miliard obyvatel světa a diskutují a rozhodují zde o otázkách míru, spravedlnosti a ekonomického a sociálního rozvoje. Jejich rozhodnutí pak naplňují pracovníci Sekretariátu OSN.

Vysoká skleněná fasáda budovy Sekretariátu, jemně zakřivená budova Valného shromáždění a modro-bílá vlajka OSN se staly obecně známými symboly světové organizace.

Mezinárodní prostor

Území sídla OSN je majetkem Spojených národů. Je to mezinárodní území, na které bez souhlasu generálního tajemníka a mimo jím stanovené podmínky nesmí vstoupit a uplatňovat své pravomoci žádná z autorit hostitelských Spojených států amerických.

OSN je ale vázána smlouvou se svou hostitelskou zemí, aby zabránila zneužití svého sídla jako útočiště pro osoby, které se chtějí vyhnout odpovědnosti za porušování zákonů USA, nebo osoby vyhoštěné ze Spojených států do jiné země či vyhýbající se soudnímu procesu.

Pro potřeby svého území má OSN svůj vlastní nezávislý hasičský sbor, bezpečnostní síly a poštovní úřad se speciálními známkami OSN. Požární a bezpečnostní normy stavby sídla OSN byly odsouhlaseny úřady města New York, nesplňují však nutně všechny právní předpisy města.

Ústředí OSN bylo navrženo tak, aby sloužilo čtyřem hlavním skupinám:

Delegace členských států Počet členských států je 192 (2007). Kromě svých stálých zástupců v OSN vysílají členské země do New Yorku každoročně na zasedání Valného shromáždění více než pět tisíc lidí.

Sekretariát Sekretariát OSN čítá přibližně 4 900 zaměstnanců v New Yorku z celkového počtu přibližně 7 500 na celém světě.

Návštěvníci Za rok navštíví newyorské sídlo OSN přibližně 700 tisíc lidí.

Média Více než 3 600 novinářů je v sídle OSN akreditováno trvale, během hlavních zasedání jich do sídla OSN přijíždí více než 10 tisíc.

Budova je účelově přizpůsobena všem těmto čtyřem skupinám. Delegace mají vchod na západní straně budovy Valného shromáždění na 44. ulici. Návštěvníci přicházejí do komplexu ze severní strany mezi 45. a 46. ulicí. Zaměstnanci mají přístup přímo do budovy Sekretariátu z Východní 43. ulice, mohou ale vstoupit i ostatními vchody.

Proč New York?

Rozhodnutí umístit OSN blízko New Yorku padlo na Valném shromáždění v Londýně na jeho prvním zasedání 14. února 1946.

Valné shromáždění nejdříve obdrželo z mnoha zemí nabídky a doporučení na trvalé umístění sídla OSN. Dne 10. prosince 1945 rozhodl Kongres Spojených států amerických jednohlasně, že pozve OSN, aby vybudovala svůj hlavní stan v USA.

Po výběru USA jako hostitelské země hledala zvláštní komise OSN v druhé polovině roku 1946 vhodné lokality. V úvahu přicházela města Filadelfie, Boston, San Francisco. O New Yorku a přeplněném Manhattanu se příliš neuvažovalo. Na poslední chvíli však přišla nabídka na koupi současné parcely od Johna D. Rockefellera, Jr. za 8.5 miliónů USD. Velká většina Valného shromáždění s touto nabídkou souhlasila a dne 14. prosince 1946 hlasováním rozhodla. Město New York doplnilo parcelu dalšími věcnými dary.

Na prostoru vybraném pro OSN původně stála jatka, průmyslové budovy a říční přístaviště.

Vše začalo v Londýně

Než bylo vybudováno ústředí v New Yorku, fungovala OSN v různých dočasných působištích.

Valné shromáždění: První zasedání (první část): Londýn (10 – 14. února 1946); První zasedání (druhá část): Flushing, stát New York (23. října – 15. prosince 1946)

Rada bezpečnosti: Prvních 24 schůzí proběhlo v Londýně. Rada se poté přestěhovala do New Yorku (Hunter College, Henry Hudson Hotel a Lake Success).

Ekonomická a sociální rada: Londýn (první zasedání, 23. února 1946; později Hunter College, New York)

Poručenská rada: Lake Success, New York (1947)

Mezinárodní soudní dvůr: Haag (1946)

Irak je najnebezpečnejšia humanitárna oblasť na svete

10.08.2007Jedna z najväčších a najrýchlejšie sa prehlbujúcich humanitárnych kríz na svete patrí zároveň medzi tie najmenej poznané: Irak. Viac než štyri milióny ľudí, každý siedmi Iračan, opustilo svoje domovy, čím sa kríza v Iraku stala najväčším populačným presídlením v moderných dejinách Blízkeho východu.

Pokračujúce násilie nielen že prináša množstvo civilných obetí (až 100 každý deň), ale vážne obmedzuje možnosti pohybu, vrátane humanitárnych pracovníkov, limituje prístup k verejným službám a výrazne umocňuje zhoršovanie životných podmienok. Čistá voda, hygiena, zdravotnícke služby, jedlo a elektrina sú čoraz častejšie zriedkavosťou.

Osem miliónov Iračanov potrebuje v súčasnosti humanitárnu pomoc a ochranu, vrátane viac než dvoch miliónov irackých utečencov, ktorí žijú za hranicami svojej krajiny a 2,2 miliónov, ktorí sú vnútornými utečencami v rámci Iraku. Prevažnú väčšinu pritom tvoria ženy a deti.

Iračania, ktorí utiekli do susediaceho Jordánska a Sýrie, a v menšom rozsahu do Egypta, Iránu a Libanonu, vedú neistý život. Zápasia o prácu, vzdelanie, zdravotnú starostlivosť – no predovšetkým o nádej.

Zodpovednosť susedných krajin

Krajiny susediace s Irakom preto nesú na svojich ramenách veľkú zodpovednosť. Symbolická rohožka pred dverami, ktorá víta návštevníkov, sa tak v preťažených krajinách nevyhnutne stáva veľmi tenkou a opotrebovanou. Jordánsko, na príklad, v ktorom žije len 6 miliónov obyvateľov, prijalo 750 000 irackých utečencov, pričom v prepočte na jednu osobu v súčasnosti hostí na svojom území najväčšiu utečeneckú populáciu na svete. Predstavte si, že by sa USA museli zrazu vysporiadať s 37,5 miliónmi utečencov.

Vysoký komisár OSN pre utečencov, ďalšie agentúry OSN a mimovládne organizácie vyvíjajú v spolupráci s hosťujúcimi vládami enormné úsilie, aby uľahčili túto vypätú situáciu. Konferencia, ktorá sa uskutočnila v apríli v Ženeve, pomohla zvýšiť povedomie o tejto otázke a viedla k pôvodnému úsiliu vyzbierať 60 miliónov amerických dolárov, pričom táto čiastka bola následne zvýšená na 120 miliónov. Vlády týchto krajín spoločne s ďalšími agentúrami OSN sa pritom usilujú získať ďalších 130 miliónov dolárov na posilnenie vzdelávacích zariadení, potrebných pre zvládnutie obrovského prílevu irackých detí – základnou myšlienkou pritom nie je vytvoriť oddelené tábory alebo inštitúcie pre Iračanov, ale umožniť im využívať existujúce zariadenia bez akejkoľvek diskriminácie.

Nič z tohto však nie je jednoduché a jednoznačné. Politická citlivosť celej otázky je očividná. Poskytnúť pomoc tým, ktorí sa stále nachádzajú v Iraku je však ešte ťažšie, vzhľadom na jednoznačné bezpečnostné dôvody. OSN, spoločne s medzinárodnými a domácimi mimovládnymi organizáciami potichu pokračuje v poskytovaní pomoci, napríklad pri očkovacích kampaniach a vytváraní núdzových zásob jedla, vody a iných potrebných tovarov pre najzraniteľnejšie komunity v Iraku. Toto úsilie sa však postupne stáva iba malou kvapkou v zväčšujúcom sa mori potrieb.

Čo spraviť?

Čo teda treba spraviť, aj to napriek tomu, že realistické odhady predpokladajú, že násilie a rozvrat v blízkej budúcnosti neutíchnu?

Stručnou odpoveďou je, že musíme rapídne urýchliť naše humanitárne úsilie. Iracká vláda má pritom samozrejme zodpovednosť ako aj významné prostriedky. Ponúkla napríklad pomoc 25 miliónov dolárov pre utečencov, no mala by robiť viac. Aj napriek tomu však sama nemôže zvládnuť narastajúce problémy. Z tohto dôvodu pripravujeme spoločne s kľúčovými agentúrami OSN a mimovládnymi organizáciami nový a urgentný operačný plán, ktorý bude sprevádzaný novou výzvou pre poskytnutie ďalších zdrojov pre pomoc v rámci Iraku.

Nemôžme však pritom sľubovať zázraky. Súčasné násilie v krajine robí z Iraku najnebezpečnejšiu humanitárnu oblasť na svete. Od roku 2003 bolo v Iraku zabitých 84 humanitárnych pracovníkov, pričom množstvo ďalších bolo zranených alebo unesených. Tí, ktorí sú zaangažovaní do humanitárnej pomoci, primárne Iračania, doslova riskujú vlastné životy, aby zachránili životy iných. Chceme zvýšiť ich počet, no môžeme tak robiť iba s veľkou opatrnosťou. Nemôžme pritom zabudnúť, že v auguste pred štyrmi rokmi, pri výbuchu nastraženej bomby v blízkosti Centrály OSN v Bagdade, prišiel spoločne s ďalšími 21 kolegami o život jeden z mojich predchodcov.

Poskytnúť pomoc tým, ktorí trpia

Aj napriek nebezpečenstvu, humanitárna komunita musí a bude robiť viac. Zároveň, budeme trvať na tom, že naše aktivity budú jasne oddelené – a aj vnímané ako oddelené – od akýchkoľvek politických, bezpečnostných a hospodárskych programov. Ako humanitárni pracovníci máme iba jeden cieľ: poskytnúť pomoc tým, ktorí trpia a to neutrálnym a nezaujatým spôsobom, založeným na nevyhnutných potrebách, nie vyznaní. Tieto hodnoty sú pritom zakorenené v etickej náuke Islamu, rovnako ako všetkých hlavných náboženstiev. Vyzývam preto všetkých, ktorých sa to týka – vlády a miestne úrady, ozbrojené sily, milície, politické a náboženské skupiny – aby urobili všetko, čo je v ich silách pre podporu a ochranu humanitárnej pomoci.

Humanitárni pracovníci môžu iba dávať náplaste na rany. Je pritom jednoznačné, že rana s názvom Irak bude pokračovať hnisať, do kým sa konflikt neukončí politickými riešeniami. Medzitým musíme starostlivo, súcitne a odvážne pokračovať v používaní náplastí.

John Holmes je námestník generálneho tajomníka OSN pre humanitárne otázky a koordinátor núdzovej pomoci

Překlad do slovenštiny: Informační servis OSN ve Vídni (UNIS)

Výbor pro lidská práva monitoruje dodržování občanských a politických práv

30.07.2007 Média v České republice věnují v posledních dnech velkou pozornost kritickým připomínkám Výboru pro lidská práva k některým aspektům naplňování občanských a politických práv v zemi. Co je vlastně úkolem Výboru pro lidská práva, jaké je jeho zařazení v rámci systému OSN a jak výbor posuzuje situaci v jednotlivých zemích?

Výbor pro lidská práva je orgánem nezávislých expertů, který dohlíží na dodržování Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1976. Každý stát, který k tomuto paktu přistoupil, předkládá pravidelné zprávy o naplňování příslušných práv. První předkládá rok po přistoupení k této úmluvě, další na základě výzvy Výboru, obvykle v čtyřletém cyklu. Výbor zprávy jednotlivých států projednává a nádledně se k nim vyjadřuje formou doporučení (tzv. „Final Observations“).

Výbor pro lidská práva má 18 členů, nezávislých expertů, kteří jsou voleni na čtyřleté období na základě své odbornosti a osobního morálního profilu. Mohou být zvoleni i na více než jedno funkční období. Výbor se schází na třech zasedáních do roka, a to v New Yorku nebo v Ženevě.

Kromě vydávání hodnotících zpráv se Výbor zabývá stížnostmi, které mezi sebou vznášejí jednotlivé státy. Ukládá mu to čl. 41 Paktu. První opční protokol mu navíc ukládá povinnost zabývat se stížnostmi jednotlivců na porušování občanských a politických práv. Výbor dohlíží i na naplňování Druhého opčního protokolu, který se vztahuje na zrušení trestu smrti.

Lidstvo se stěhuje do měst, musíme být připraveni, varuje UNFPA

27.06.2007 Více než polovina světové populace – 3,3 miliardy lidí – bude žít v roce 2008 v městských oblastech. V roce 2030 to podle odhadů bude již téměř pět miliard. Populace měst a velkoměst v rozvojových zemích by se měla v průběhu jediné generace zdvojnásobit. Velká část nových obyvatel bude chudá. Jejich budoucnost bude z velké míry záviset na rozhodnutích, která učiníme teď.

Většina velkoměst již nyní sotva stačí naplňovat potřeby svých obyvatel. Na obrovský růst jsou nepřipravená. Na konci června byla v New Yorku pod titulem „Růst měst má velký potenciál – využijme jej!“ zveřejněna letošní výroční zpráva Populačního fondu OSN (UNFPA). (Shrnutí zprávy čtěte ZDE (PDF, 268kB)) Snaží se dohlédnout za dnešní problémy a nastínit potřebné scénáře. Upozorňuje zejména na nutnost preventivních opatření. Urbanizace – zvyšování poměru obyvatelstva žijícího ve městech – je nevyhnutelná. Přináší řadu problémů, může však působit pozitivně. V průmyslovém věku by bez ní nedošlo k ekonomickému růstu. Velkoměsta sice koncentrují bídu, představují ale i naději na vymanění se z ní. Přispívají k znečišťování životního prostředí, mohou ale také přinášet řešení. Soustředění populace do velkoměst může přispět k dlouhodobé udržitelnosti rozvoje. Neřízené rozrůstání může naopak znamenat řadu nebezpečí. Podle UNFPA výhody urbanizace dalece převažují nad nevýhodami. Jejich potenciálu se ale musíme naučit využívat.

Obrovský dopad bude mít růst velkoměst na rozvoj světa v 21. století. Současná urbanizace je rozsáhlá a probíhá zejména v rozvojových zemích. V letech 2000 až 2030 se počet městského obyvatelstva Asie zvýší z 1,36 miliardy na 2,64 miliardy, v Africe z 294 milionů na 742 milionů, a v Latinské Americe a v Karibiku z 394 milionů na 609 milionů.

Málo práce, málo pozemků
Do měst dnes proudí většina výhod globalizace. Přetrvává ale nedostatek pracovních příležitostí pro ty, kteří jsou těmito výhodami přitahováni. Situace žen, menšin a chudých lidí se dále zhoršuje. Megaměsta s více než deseti miliony obyvatel nedorostla tak, jak se předpovídalo v 70. letech. Více než polovina urbánní populace žije ve městech do půl milionu obyvatel. Řešení problémů je v menších městech v zásadě snazší, zatím se ale nedaří ani tam. Mnozí obyvatelé na tom nejsou lépe než chudí na venkově. Týká se to zejména měst do sto tisíc obyvatel. Lidé s rozhodovacími pravomocemi neberou růst jako fakt, ale snaží se mu zabránit odrazováním od migrace. Takový přístup ale není řešením. Možnosti bydlení pro chudé jsou omezené a tak dochází k růstu chudinských slumů. Přestože existují rozdíly mezi jednotlivými státy, obecně lze říci, že městské obyvatelstvo se zvětšuje především díky přirozenému přírůstku obyvatel, nikoli imigrací z venkova. Navíc, migrace může rozvoj měst ovlivnit pozitivně.

Města rostou do šířky
Růst měst je obecně považován za nežádoucí. Větší hustota obyvatelstva však může mít ale i své výhody. Záleží na tom, jakým způsobem budou města růst. Rozloha měst dnes roste rychleji než jejich populace. Do roku 2030 se rozloha měst v rozvojových zemích ztrojnásobí, ve vyspělých zemích naroste dva a půlkrát. Tento trend je živen především tím, že lidé dávají přednost životu na předměstích. K rozšiřování přispívá i urbanizace periferií, tedy přechodových zón mezi městy a venkovem. Pozemky i pracovní síla jsou zde levnější a regulatorní předpisy volnější než v přeplněných centrech.

Růst je nevyhnutelný
Způsob současného růstu je neudržitelný. Problém se však nevyřeší sám. Bude nutné oživit koncepční plánování růstu a rozvoje měst i venkova, jež bylo z důvodu globalizace zatlačeno do pozadí. Namísto utopistických rozsáhlých plánů ale musíme plánovat realisticky, přijmout růst měst jako nevyhnutelný fakt a operovat spíše v regionálním než v přísně urbánním kontextu. Je nutné řešit současně problémy sociální, environmentální i ekonomické, zapomínat se nesmí na městskou chudinu.

Shrnutí Zprávy o stavu světové populace čtěte ZDE (PDF, 268kB)

Ban Ki-moon: OSN je hrdá na práci „modrých přileb“

29. květen je Mezinárodním dnem příslušníků mírových jednotek OSN

23.05.2007 – V roce 2002 se Valné shromáždění OSN usneslo (rezoluce 57/129), že 29. květen bude každoročně připomínán na celém světě jako Mezinárodní den příslušníků mírových jednotek OSN. Tímto způsobem vzdává mezinárodní společenství hold všem ženám i mužům, kteří slouží či sloužili v mírových operacích, za jejich vysokou profesionalitu, oddanost a odvahu. Tento den je současně určen k uctění památky těch, kteří v zájmu zachování a udržení míru položili své životy. Valné shromáždění vyzvalo všechny státy OSN, všechny organizace systému OSN, nevládní organizace i jednotlivce, aby připomínce tohoto dne věnovali náležitou pozornost.

Generální tajemník OSN Ban Ki-moon vydal u příležitosti letošního Mezinárodního dne příslušníků mírových jednotek OSN následující poselství:

„Dnes si všichni v Organizaci spojených národů připomínáme své kolegy, kteří v minulém roce položili své životy v zájmu zachování míru. V roce 2006 – již čtvrtý rok v řadě – zemřelo více než 100 příslušníků mírových jednotek OSN. Tímto se nás přímo dotýkají rizika, která podstupují naši kolegové v mírových misích ve službách mezinárodního společnosti při zajišťování míru, bezpečnosti a naděje pro miliony lidí.

Při vzpomínce na ty, které jsme ztratili, projevujeme úctu profesionalitě, obětavosti a odvaze všech, kteří dál nesou hrdý odkaz padlých kamarádů v současných 18 mírových operacích na čtyřech kontinentech.

Minulý rok bylo poprvé v dějinách OSN rozmístěno více než 100 000 příslušníků mírových sil. Vojenský a policejní personál do mírových operací OSN v současné době poskytuje 115 států. Vypovídá to o bezprecedentní důvěře a nadějích vkládaných do mírového úsilí OSN.

Ale ani tak velká čísla se nevyrovnají dlouhé řadě individuálních činů vojáků, policistů, volebních expertů, odborníků na ochranu dětí a mnoha dalších, kteří momentálně slouží v misích OSN. Kromě základních funkcí v oblasti bezpečnosti – udržování pořádku či likvidování min a zbraní – pomáhají zlepšovat životní podmínky, stavět školy a budovat infrastrukturu zničených zemí.

Obyčejní lidé, kterým je především určena tato v mnoha případech neviditelná pomoc, patří mezi ty nejzranitelnější. Mírotvůrci zajišťují, že se uprchlíci a vyhnaní lidé mohou vrátit zpět do svých domovů. Bývalí bojovníci jsou odzbrojeni a začleněni zpět do společnosti. Děti jsou z bojišť posílány do škol. Lidem je navráceno právo volit v demokratických volbách. Dohlížejí na ochranu lidských práv, zajišťují odminování polí a lesů, aby mohly být zase využívány k podpoře života namísto aby přinášely smrt a utrpení.

Na všechny tyto úspěchy můžeme být hrdi, současně ale nesmíme usnout na vavřínech. Musíme najít způsob jak zvládat budoucí výzvy. Právě proto jsem navrhl rozsáhlý balík opatření na restrukturalizaci a posílení kapacit světové organizace.

Za sebe mohu slíbit, že budu v maximální možné míře pokračovat v návštěvách zemí zmítaných konflikty, kde se hrdě angažují naše modré přilby. Žádám, aby Rada bezpečnosti vždy dala příslušníkům mírových sil dostatečný mandát a prostředky k výkonu povinností. Vyzývám země, které poskytují vojenské a policejní jednotky, aby v této podpoře mírových operací pokračovaly.

U příležitosti Mezinárodního dne příslušníků mírových jednotek OSN vzdávám hold všem mužům a ženám sloužícím v našich operacích. Organizace spojených národů je na vaši práci hrdá.“

Rekordní rok mírových operací OSN

24.04.2007 – Šance na bezpečnější svět,“ hlásala titulní strana letošního lednového čísla časopisu The Economist na pozadí snímku španělských příslušníků mírových sil OSN v Libanonu. „Vojáci OSN mají více práce než kdy jindy,“ stálo v úvodní části článku s podtitulkem „Chcete udržet mír? Zavolejte modré přilby.“

Do análů OSN se rok 2006 zapíše jako rekordní. Na sto tisíc příslušníků personálu prošlo službou v terénních misích světové organizace během jediného roku. Dosud nevídaný rozsah mírových operací je výsledkem podpisu řady mírových dohod a příměří dojednaných díky politické a diplomatické iniciativě Spojených národů.

Ochrana míru

V závěru roku 2006 se vyhrotila situace v Dárfúru. OSN se ocitla pod ještě větším tlakem, aby zabránila bojům a poskytla ochranu obyvatelstvu. Rostl i tlak na vyslání mírových sil do příhraničních oblastí mezi Čadem, Středoafrickou republikou a Súdánem, aby se předešlo hrozícímu regionálnímu konfliktu. Deset tisíc příslušníků mírových sil UNMIS (Mise OSN v Súdánu) pokračovalo v prosazování komplexní mírové dohody mezi severem a jihem z roku 2005.

Výrazným momentem roku byly překvapivě úspěšné volby v Konžské demokratické republice. Dvoukolového hlasování se pod ochranou a dohledem OSN zúčastnilo více než 20 milionů voličů.

Po vypuknutí konfliktu mezi Izraelem a hnutím Hizballáh byli v Libanonu v rekordním čase rozmístěni vojáci z téměř 30 zemí v rámci sil UNIFIL. Po více než deseti letech přispěly významným počtem vojáků i evropské státy.

Naopak poslední vojáci mírových sil opustili 31. prosince 2006 Burundi. Mandát mise byl dokončen podle plánu. Vojáci OSN za sebou zanechali demokraticky zvolené místní i celostátní struktury. Mírovou operaci nahradil integrovaný úřad OSN, který bude zemi podporovat v přechodu k dlouhodobé stabilitě.

Také na Haiti proběhly úspěšně dvoukolové volby a došlo k vytvoření vládních struktur. Demokratický průběh voleb se podařilo zajistit i přes pokračující násilí v některých čtvrtích Port-au-Prince.

Na Východním Timoru byla ustavena nová mírová operace. V dubnu a květnu 2006 hrozilo, že vlna násilí může zvrátit vývoj po vyhlášení nezávislosti. Bezpečnostní situace je nyní stabilizována. První kolo letošních prezidentských voleb proběhlo začátkem dubna klidně, druhé je plánováno na 9. května.

Diplomatická iniciativa OSN

Po celý rok 2006 vyvíjela OSN diplomatické úsilí o politické řešení krizí s cílem zabránit eskalaci starých a vypuknutí nových konfliktů. Politické mise a míroví vyslanci OSN působili v téměř desítce zemí, včetně Blízkého východu a Somálska.

Zástupce generálního tajemníka pro politické otázky Ibrahim Gambari navštívil v průběhu roku dvakrát Myanmar. Stal se jediným mezinárodním aktérem, který zprostředkovával dialog mezi vládou a zástupci opozice.

Vyjednávací aktivita OSN slavila úspěch v listopadu 2006, kdy došlo k historické dohodě mezi maoisty a nepálskou vládou o příměří a sdílení moci. Znesvářené strany požádaly OSN, aby dohlížela i na naplňování klíčových aspektů dohody.

Velkou mezeru v bezpečnostní architektuře OSN zaplnila nově zřízená Komise pro budování míru (Peacebuilding Commission). Její činnost se v roce 2006 zaměřila na stabilizaci situace v Burundi a Sierra Leone, kde byly ukončeny mírové operace.

Súdán: Největší operace UNHCR posledních desetiletí

Marta Miklušáková

20.04.2007 – Situace v Súdánu je složitá a v různých částech země zcela odlišná. Po dvaceti letech konfliktu došlo v lednu 2005 na jihu k uzavření mírové dohody mezi vládou a Súdánskou lidovou osvobozeneckou armádou. Násilí v Dárfúru ale nadále pokračuje i přes mírovou smlouvu uzavřenou v květnu 2006.

Jih a východ Súdánu

UNHCR svou činnost soustředí na jižní Súdán, východ Súdánu a Dárfúr. Vleklý konflikt na jihu země vedl postupně k exodu více než osmi milionů lidí. Současným úkolem je zejména pokrytí potřeb vnitřně přesídlených osob a pomoc uprchlíkům, kteří se vracejí domů z okolních zemí. UNHCR začalo s repatriací oblasti v prosinci 2005 a od té doby umožnilo návrat téměř 35 tisícům lidí. Dalších 100 tisíc uprchlíků a 25 tisíc vnitřně přesídlených osob by se mohlo vrátit v průběhu roku 2007.

Na východě Súdánu se činnost UNHCR zaměřuje především na pomoc uprchlíkům z Eritreji a Etiopie. Část z nich v oblasti pobývá již dlouhá desetiletí, další ale stále ze sousedních zemí přicházejí.

Dárfúr a Čad

K vleklému konfliktu v Dárfúru přibyla i kritická situace v sousedním Čadu. Ozbrojené výpady proti civilistům na čadské straně hranice vyhnaly do západního Dárfúru desetitisíce obyvatel. Vláda Čadu navíc odmítla přítomnost mírové mise OSN podél súdánské hranice a snaží se namísto toho prosadit rozmístění policejních složek. Spolu s uprchlíky ale do Dárfúru přicházejí z Čadu i Súdánci, kteří dříve naopak hledali bezpečí za hranicemi. Ve východním Čadu nadále funguje dvanáct uprchlických táborů UNHCR. Tam v letech 2003-2004 našlo útočiště na 230 tisíc súdánským uprchlíků z Dárfúru. Z domova je vyhnaly opakované nájezdy arabských milicí a boje mezi armádou a rebely.

Specifická je situace vnitřně přesídlených osob, tedy těch, kteří museli z domova uprchnout, ale nepřekročili při tom hranici Súdánu. Podle odhadů jde asi o 2 miliony lidí, z nichž 250 tisíc uprchlo v posledních šesti měsících. V západním Dárfúru jich žije asi 700 tisíc. Zejména na jejich potřeby se chce zaměřit vysoký komisař pro uprchlíky António Guterres při své květnové návštěvě Dárfúru.

Etnické složení osob, jimž UNHCR v Súdánu poskytuje pomoc, je stejně pestré jako jejich právní postavení – uprchlíci hledající v Súdánu ochranu, vnitřně přesídlení i navrátilci. Pestré jsou i jejich potřeby. Desetiletí války po sobě zanechalo zcela zničenou infrastrukturu. To je jedna z největších překážek návratu uprchlíků do oblastí, které jsou dnes už bezpečné. Mnozí uprchlíci, kteří se vrátili, se dali znovu na útěk a jejich možná reintegrace ve vlasti tak bude nesmírně obtížná.

Domov v nedohlednu

Vleklé krize v různých částech země nedávají naději na brzký návrat uprchlíků do všech částí Súdánu. UNHCR se proto začalo v poslední době zaměřovat na podporu integrace uprchlíků tam, kde našli útočiště. Ve zvláštních případech dále vyjednává o možnosti přesídlení některých uprchlíků do třetí země. Súdán nadále zůstává pro agenturu jednou z největších operací posledních desetiletí.

Seriál mírové mise OSN: Libérie (UNMIL)

24.01.2007 – Čtrnáct let trvající občanská válka v Libérii si vyžádala životy téměř 150 tisíc lidí. Vedla k celkovému zhroucení státu a právního řádu. Během konfliktu své domovy opustilo na 850 tisíc lidí, většina z nich našla útočiště v okolních zemích.

1989 – 1997

Boje začaly na konci roku 1989 mezi vládními vojsky a opoziční skupinou NPFL (National Patriotic Front of Liberia) vedenou bývalým vládním úředníkem Charlesem Taylorem. ECOWAS (Společenství západoafrických států) se s podporou OSN od začátku pokoušelo o mírové urovnání. V roce 1990 byla zřízena pozorovatelská mise ECOMOG a o dva roky později uvalila Rada bezpečnosti na Libérii zbrojní embargo. Po uzavření mírové dohody v beninském Cotonou (1993) ustavila Rada bezpečnosti pozorovatelskou misi (UNOMIL). Měla za úkol podporovat jednotky ECOMOG, aby zajistily dodržování mírových dohod. V zemi však vypukly další boje, které znemožnily uspořádat volby v roce 1994. Poté bylo přijato několik mírových iniciativ, které vedly až k volbám pod dohledem OSN v roce 1997. Charles Taylor byl zvolen prezidentem.

1997 – 2003

V listopadu 1997 založila OSN v Libérii svůj podpůrný úřad pro budování míru (UNOL). Měl pomáhat vládě v úsilí o konsolidaci míru po konfliktu. Situace se však nevyvíjela dobře. Docházelo k zásadním rozporům mezi vládou a opozicí. Namísto národního usmíření byla systematicky porušována lidská práva a odstraňováni političtí odpůrci. V zemi propukla nová občanská válka.

V červenci 2003 boje mezi znepřátelenými frakcemi ještě zesílily. Generální tajemník OSN pověřil svého zvláštního zástupce pro Libérii koordinací humanitární činnosti OSN v zemi a podporou mírových iniciativ. Poté předložil třífázový plán rozmístění jednotek OSN. Události pak nabraly rychlý sled. 1. srpna 2003 Rada bezpečnosti rezolucí 1497 autorizovala mnohonárodní jednotky pro Libérii. 11. srpna se úřadu prezidenta na nátlak mezinárodního společenství vzdal Charles Taylor a uchýlil se do azylu v Nigérii. 18. srpna byly v ghanské Akkře podepsány mírové dohody mezi znesvářenými stranami. Součástí dohody byl i požadavek na rozmístění mezinárodních vojenských sil v Libérii. S pomocí jednotek ECOWAS pak mírotvůrci OSN rychle situaci v zemi stabilizovali.

UNMIL

září 2003 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1509 a ustavila tak mírovou operaci UNMIL.

Priority práce UNMIL

Udržování bezpečnosti a stability v zemi;
volby (v roce 2005 pomohla mise OSN uspořádat prezidentské a parlamentní volby. Prezidentem země byla zvolena první žena v historii Afriky, Ellen Johnson Sirleafová);
demobilizace, odzbrojení, rehabilitace a reintegrace (tzv. program DDRR);
reforma bezpečnostních složek;
podpora vlády zákona;
zajištění transparentní ekonomické správy (UNMIL je členem výboru, který dohlíží na uplatňování podpůrného programu vládnutí a ekonomické správy, GEMAP);
obnova a konsolidace autority státu;
obnova infrastruktury (specialisté UNMIL udržjí více než 3 tisíce km cest, řadu mostů a letištní dráhy. Pomocí malých projektů (tzv. Quick Impact Projects) pomáhá mise s opravami škol, zdravotnických zařízení, soudů, policejních stanic apod.);
ochrana lidských práv;
potírání HIV/AIDS (UNMIL se podílí především na preventivních programech a zvýšení povědomí o epidemii).

UNMIL v kostce

SÍDLO MISE Monrovia

TRVÁNÍ od září 2003 dosud

ŠÉF MISE Alan Doss (Velká Británie)

ZÁSTUPCE Jordan Ryan (USA)

VELITEL OZBROJENÝCH SIL generálplukovník Chikadibia Obiakor (Nigérie)

VELITEL POLICEJNÍCH SLOŽEK Mohammed Alhassan (Ghana)

PERSONÁL 15 638 vojáků (z toho 207 vojenských pozorovatelů), 1 097 policistů, 521 mezinárodních civilních zaměstnanců a 257 dobrovolníků OSN
V Libérii působí tři vojenští pozorovatelé a pět policistů z České republiky

POČET OBĚTÍ Z ŘAD OSN celkem 86

SCHVÁLENÝ ROZPOČET (červenec 2006 – červen 2007) 745 milionů USD

Jak se volí generální tajemník OSN

23.01.2007 – Na přelomu roku došlo k významné a viditelné změně v Organizaci spojených národů. Po deseti letech opustil úřad generálního tajemníka OSN Kofi Annan. Rada bezpečnosti nakonec z pěti kandidátů, kteří se o nejvyšší post v OSN prostřednictvím svých vlád ucházeli, doporučila jihokorejského ministra zahraničí Ban Ki-moona. Valné shromáždění ho ve funkci jednomyslně potvrdilo.

V souvislosti se změnou na postu šéfa světové organizace vám UNbulletin přináší zajímavý pohled do historie volby všech předchůdců současného generálního tajemníka. Text připravilo Americké sdružení pro Spojené národy (UNA-USA).

Osm generálních tajemníků

Na nejvyšším postu Organizace spojených národů se dosud vystřídalo osm generálních tajemníků: Trygve Lie z Norska (1946-1952), Dag Hammarskjöld ze Švédska (1953-1961), U Thant z Barmy/Myanmaru (1961- 1971), Kurt Waldheim z Rakouska (1972-1981), Javier Pérez de Cuéllar z Peru (1982-1991), Butrus Butrus- -Ghálí z Egypta (1992-1996) a Kofi Annan z Ghany (1997-2006). Současným prvním mužem OSN je Ban Ki- -moon z Jižní Koreje, který se úřadu ujal 1. ledna 2007.

Trygve Lie

1946: Jmenování prvního generálního tajemníka OSN nutně představovalo precedent. Mezi možnými kandidáty byla významná jména, včetně pozdějšího prezidenta Spojených států Dwighta Eisenhowera a britského premiéra Winstona Churchilla. Politické okolnosti ale výběrový proces posunuly k nejmenšímu společnému jmenovateli. USA podporovaly Lestera Pearsona, velvyslance Kanady v USA a budoucího kanadského premiéra. Sovětský svaz však odmítl podpořit Severoameričana s tím, že by tento post měla získat země, která během druhé světové války trpěla pod nacistickou okupací. Sověti pak navrhli málo známého norského ministra zahraničních věcí a dříve i dělnického předáka Trygve Lieho. Rada bezpečnosti OSN ho na tento post doporučila 29. ledna 1946 a tři dny poté jej Valné shromáždění jmenovalo na pětileté funkční období.

1951:Sovětský svaz nasadil v roce 1950 vůči Liemu ostře nepřátelský kurs za jeho podporu intervence OSN v Koreji a brzy s ním přerušil veškeré kontakty. Moskva vetovala jeho další nominaci a navrhla čtyři jiné kandidáty, všechny z rozvojových zemí (Indie, Libanon, Mexiko a Filipíny). Tím dala základ své dlouhodobé strategii vytváření společných zájmů s rozvojovým světem s cílem omezit vliv Západu v OSN. Západní státy se postavily na Lieho stranu a odmítly podpořit jiného kandidáta. Rada bezpečnosti se tak na společném kandidátovi nedokázala dohodnout. USA proto obešly sovětské veto Lieho a navrhly Valnému shromáždění, aby schválilo prodloužení jeho současného mandátu o tři roky. Poměrem hlasů 46 ku 5 tento návrh Valné shromáždění schválilo (osm států se zdrželo hlasování). Lie nicméně musel v průběhu svého prodlouženého mandátu čelit setrvalé sovětské opozici a v roce 1952 oznámil rezignaci.

Dag Hammarskjöld

1953:USA zpočátku podporovaly kandidaturu Filipínce Carlose Romula, jehož při předchozí volbě v roce 1951 nominovali Sověti. Tentokrát však byla Moskva proti němu. Sověti rovněž vetovali evropského favorita Lestera Pearsona. Tak byla prakticky ustavena zásada, že se o funkci nebude ucházet žádný příslušník členského státu NATO. Sovětský svaz nominoval Indku Vijayu Lakšmí Panditovou, kterou však vetovala Čína (tehdy ještě reprezentovaná nacionalistickou vládou v Tchaj-peji). Po dvou kolech hlasování nabídli západní členové Rady bezpečnosti důvěrně Sovětům čtyři nová jména. Tři z nich Moskva zamítla, nic však nenamítala proti čtvrtému, relativně neznámému švédskému náměstkovi ministra zahraničí Dagu Hammarskjöldovi. S přesvědčením, že nalezli spolehlivého nepolitického technokrata, členové Rady bezpečnosti Hammarskjölda ve třetím hlasování doporučili. Valné shromáždění jej následně schválilo v poměru 57 ku 1 hlasu.

1957:Rada bezpečnosti opět navrhla Hammarskjölda, Valné shromáždění ho do funkce týž den jednomyslně potvrdilo (Hammarskjöld si jednomyslné potvrzení kladl jako podmínku setrvání ve funkci).

U Thant

1961: Sověty rozezlila skutečnost, že Hammarskjöld překročil jejich úzkou interpretaci mandátu Rady bezpečnosti v souvislosti s krizí v Kongu. Začali proto prosazovat myšlenku tříčlenné exekutivy („trojky“), která by jej nahradila. Díky setrvalému odporu Západu však tuto myšlenku opustili po Hammarskjöldově smrti při letecké katastrofě v roce 1961. S cílem zabránit dlouhému veřejnému uvíznutí ve slepé uličce, jednaly USA a Sovětský svaz ještě před hlasováním v Radě bezpečnosti o možných kandidátech. Aby uspokojily požadavky rozvojového světa na neevropského kandidáta, obě velmoci se nakonec dohodly na podpoře stálého zástupce Barmy v OSN, diplomata U Thanta. Vzhledem k námitkám Francie a arabských států (Francie namítala, že Thant předsedal afro-asijskému výboru pro alžírskou nezávislost a arabským státům se nelíbilo, že Barma má diplomatické styky s Izraelem) souhlasila Rada s doporučením jeho nominace s výhradou, aby odsloužil pouze zbytek Hammarskjöldova funkčního období. O rok později byl Thant jednomyslně jmenován na čtyřleté funkční období, čímž ve skutečnosti získal pětiletý mandát.

1966: Thant byl jednomyslně zvolen na druhé pětileté funkční období.

Kurt Waldheim

1971: Thant s více než ročním předstihem oznámil, že nehodlá kandidovat na třetí období. Finský stálý zástupce v OSN Max Jakobson a rakouský ministr zahraničí Kurt Waldheim zahájili diskrétní, avšak patrnou kampaň na získání podpory pro nominaci. To byl významný nový prvek ve volebním procesu. Předchozí kandidáti sami sebe neprezentovali ani nevedli otevřenou kampaň. Jakobson získal silnou americkou a britskou podporu, arabské státy mu však oponovaly (jeho rodiče byli Židé) a Sovětský svaz jeho nominaci vetoval. Sověti podpořili Waldheima, toho však vetovala Čína (nyní již reprezentovaná Pekingem) i Velká Británie. V předběžném hlasování pak získali podporu dva zástupci Latinské Ameriky, zablokovala je však opozice supervelmocí. Sovětský svaz odmítl Argentice Carlose Ortize de Rozas a USA Chilana Felipe Harreru. Waldheim se nevzdal, a když se Čína zdržela hlasování ve třetím kole, získal doporučení Rady a Valné shromáždění jej jednomyslně zvolilo. Poznámka: O patnáct let později vyšlo najevo, že poválečná Komise OSN pro válečné zločiny označila Waldheima za podezřelého ze spáchání válečných zločinů za jeho činnost v německé armádě. Inkriminující záznamy, odklizené do archivů OSN, však při volebním procesu nebyly vzaty v úvahu. Tato skutečnost později vzbudila negativní reakce veřejnosti.

1976: Čína zablokovala konsensus mezi Východem a Západem o Waldheimově znovuzvolení vetem v prvním hlasování. Pokus Latinské Ameriky o prosazení odcházejícího mexického prezidenta Luise Echeverríu narazil na odpor USA. Ve druhém kole hlasování stáhla Čína své veto a Rada jmenovala Waldheima na druhé funkční období. Valné shromáždění ho do funkce následně schválilo.

Javier Pérez de Cuéllar

1981: USA, Sovětský svaz a Velká Británie podpořily Waldheimovo znovuzvolení do bezprecedentního třetího funkčního období. To však bylo zmařeno čínským vetem v 15 kolech hlasování. Čína podporovala Salima Salima z Tanzanie, jehož opakovaně vetovaly USA za to, že o deset let dříve zhatil jejich snahu o zachování křesla v OSN pro Tchaj-pej. Šest týdnů ustrnutí na mrtvém bodě v Radě bezpečnosti bylo konečně prolomeno, když se oba kandidáti stáhli a doporučení získal kompromisní kandidát, peruánský diplomat Javier Pérez de Cuéllar.

1986: Pérez de Cuéllar byl jednomyslně zvolen na druhé funkční období.

Butrus Butrus-Ghálí

1991: S odchodem Péreze de Cuéllara trvaly africké státy na tom, že nyní je na řadě Afrika. Podařilo se jim získat podporu 102 členů Hnutí nezúčastněných ve Valném shromáždění a Číny v Radě bezpečnosti. Organizace africké jednoty navrhla šest Afričanů, jednoho z Egypta a pět ze subsaharské Afriky. Americké a evropské snahy ve prospěch kanadského premiéra Briana Mulroneye, nizozemského ministra zahraničí Hanse van den Broeka i norské premiérky Gro Harlem Brundtlandové se díky pevné opozici ze strany rozvojových zemí ukázaly jako marné. Poprvé v historii provedla Rada bezpečnosti pět anonymních „fiktivních hlasování“, než přistoupila k hlasování formálnímu. Jediný Egypťan Butrus Butrus-Ghálí obdržel výraznější počet hlasů, který v posledním kole stoupl na jedenáct. Následným formálním hlasováním jej Rada doporučila Valnému shromáždění, které jeho jmenování schválilo.

Kofi Annan

1996: USA vetovaly znovuzvolení Butruse Butruse-Ghálího. Vinily ho ze zanedbání reforem OSN. Ve svém projevu na rozloučenou Butrus-Ghálí poznamenal, že mu v realizaci reforem zabránily chybějící finanční zdroje a především velké dluhy do kasy OSN, jejichž největší díl měly na svědomí USA. Valné shromáždění ho odměnilo bouřlivým potleskem. Následně jmenovalo Ghaňana Kofiho Annana jeho nástupcem. Annan si před tím získal pozornost americké velvyslankyně v OSN Madeleine Albrightové během působení v bývalé Jugoslávii jako šéf Odboru OSN pro mírové operace. Stal se tak prvním kariérním diplomatem OSN, který povýšil do nejvyšší funkce v organizaci.

2001: Po úspěšném prvním funkčním období plném významných změn, včetně fiskálně zodpovědnějšího rozpočtu a posílení aktivit v oblasti lidských práv a mezinárodních misí, byl Kofi Annan jednomyslně zvolen na druhé funkční období. Rada bezpečnosti jej nominovala již šest měsíců před vypršením prvního mandátu. Tak silná byla Annanova podpora. Ve svém druhém inauguračním projevu označil Annan za hlavní prioritu své další práce vztahy mezi členskými státy a OSN. Také se znovu přihlásil k závazku na reformu organizace.

UNA-USA je stejně jako České sdružení pro Spojené národy členem světové federace organizace, která vznikla rok po vzniku OSN. Cílem činnosti národních sdružení je podpora OSN. Informace o české UNA najdete na www.czechuna.cz

Ban Ki-moon se ujal úřadu generálního tajemníka OSN

02.01.2007 – V pořadí osmý generální tajemník OSN Ban Ki-moon se první den roku 2007 ujal vedení světové organizace. Dvaašedesátiletý zkušený diplomat, bývalý ministr zahraničí a obchodu Korejské republiky, vystřídal v čele OSN Kofiho Annana z Ghany.

Dosavadní kariéra

V době zvolení do čela OSN byl Ban Ki-moon ministrem zahraničí a obchodu Korejské republiky. Během své dlouhé profesionální kariéry prošel diplomatickými posty v Dillí, Washingtonu a ve Vídni. Vykonával funkce poradce prezidenta pro zahraniční politiku, nejvyššího poradce prezidenta pro otázky národní bezpečnosti, náměstka ministra nebo generálního ředitele pro americké záležitosti. Vždy byl zastáncem mírového uspořádání na Korejském poloostrově a mírových vztahů v regionu a na celém světě.

Jeho aktivní vztahy s Organizací spojených národů mají své počátky v roce 1975. Tehdy pracoval na odboru OSN ministerstva zahraničních věcí své země. Působil dále jako první sekretář stálé mise Korejské republiky při OSN v New Yorku a ředitel odboru OSN na ministerstvu zahraničí v Soulu. Během svého působení ve funkci velvyslance své země při OSN ve Vídni byl v roce 1999 předsedou „Přípravné komise Organizace pro všeobecnou úmluvu o zákazu jaderných zkoušek“. V letech 2001-2002 byl šéfem kabinetu korejského předsednictví Valného shromáždění (VS) OSN. Zasloužil se o rychlé přijetí rezoluce VS odsuzující teroristické útoky v New Yorku 11. září 2001. V této funkci také podnítil několik iniciativ na posílení funkčnosti Valného shromáždění.

Dlouhou dobu se angažoval v otázkách vztahů mezi dvěma korejskými státy. V roce 1992 byl zvláštním poradcem ministra zahraničí a v této funkci sloužil též jako místopředseda „Společné komise severu a jihu pro jadernou kontrolu“ po přijetí historické deklarace o nejaderném Korejském poloostrově. V září 2005 se jako ministr zahraničí Korejské republiky zasloužil o další historickou dohodu podporující mír a stabilitu na Korejském poloostrově, tzv. Společné prohlášení o vyřešení severokorejské jaderné otázky, přijaté v rámci šestistranných jednání.

Vzdělání

Ban Ki-moon získal titul bakaláře mezinárodních vztahů na Státní univerzitě v Soulu v roce 1970. V roce 1985 získal magisterský titul oblasti veřejné administrativy na Kennedyho škole Harvardské univerzity.

Ocenění

Je držitelem řady státních i mezinárodních ocenění, medailí a vyznamenání. V letech 1975, 1986 a znovu v roce 2006 byl oceněn nejvyšším jihokorejským státním vyznamenáním za zásluhy ve službách státu.

Osobní

Ban Ki-moon se narodil 13. června 1944. Se svou ženou Yoo (Ban) Soon-taek, se kterou se seznámil za studií v roce 1962, má jednoho syna a dvě dcery. Kromě korejštiny hovoří anglicky a francouzsky.

Návštěva Prahy

Jako šéf kabinetu tehdejšího předsedy Valného shromáždění Han Song-sua přijel v červnu 2002 na krátkou pracovní návštěvu České republiky. Setkal se s tehdejším prezidentem Václavem Havlem, ministrem zahraničí a budoucím předsedou Valného shromáždění Janem Kavanem a zaměstnanci OSN v ČR.